Jak jsme chytali myši

Po přečtení Vašeho článku jsem se trochu vyděsila z toho, s jakou radostí popisujete vraždění myší. Já chápu, že přemnožená zvířata nějakým způsobem ohrožují nás, lidi, a proto jejich množství nějak korigujeme. Myslím ale, že se to dá dělat humálním způsobem a ne "takovou řežbou", kterou popisujete . Chápu, že kluci v určitém věku to ještě nechápou, ale ne na všechna dobrodružství musíme být hrdí i po létech.

Nemám strach z pavouků, ani různých brouků. Ale v dětství jsme byli na výletě na Šumavě,myslím v Sušicích, a tam na nás na večerní procházce s kamarádkou vybafl snad potkan. Vyloženě se proti nám postavil a syčel. Od té doby se myší bojím. Článek je ale pěkně napsaný a vystihuje tehdejší dobu z pohledu kluka.

Myši jsem nikdy nechytala, bylo by mi jich líto, ale nejednou skončila nějaká při zemědělských brigádách v mé tašce, kapse, nebo za krkem, když nás jimi strašili kluci.

To je vzpomínka i na mé mládí.Nešlo snad ani o to ty myšky zabít,ani nevím jestli se mi to někdy podařilo.Ale bylo veselo,běhali jsme po poli.Dodnes když jdu kolem pole si na to vzpomenu.

I takové jsou vzpomínky na dětství. Nikdy jsem se myší nebála, když se oralo pole, chytala jsem je v brázdách do ruky. Mnohdy mě kousla a zůstala viset na prstě.