Desatero pacienta s nevyléčitelnou nemocí

Pě toků s námi bydlel tchán, o kterého jsem se starala a který měl rakovinu tlustého střeva. Manžel měl rakovinu prostaty, starala jsem se o něj tři roky, než zemřel. V době, kdy zemřel, měli naši synové 7 a 15 roků. Moje sestřenice, o deset let mladší, onemocněla rakovinou lymfatických uzlin. Trápila se 18 let. Zemřela. Několik let po manželově smrti jsem měla přítele, asi deset let jsme se stýkali, onemocněl rakovinou slinivky břišní, zemřel předloni. Všichni titi lidé věděli, že "je to konečná", že jejich léčba je jen somatická, pochybuji, že pár takových "laskavých rad" by je povzbudilo. Každý z nich se choval jinak. Ono je taky těžké, chovat se hezky a přátelsky ke svému okolí, když ten člověk trpí bolestmi, hladem a žádnou nadějí.

Souhlasím Libore, láska a péče nejbližších znamenají mnoho,

Myslím, že nejdůležitější je bod 10.

Omlouvám se za překlepy hned v první větě.

Hned u prvního bodu jsem si vzpomněla,na zážitky z obkologickéhooddělení,které mi vyprávěla kamarádka,která se tam ocitla s nádorem prsu.Ošetřující lékař každý den poklusem proběhl oddělením a ti,kteří se chtěli na cokoliv zeptat měli smůlu,protože pan doktor neměl na odpovědi čas,což ,,musí všichni pochopit ".Takže na jedné straně jsou práva pacienta a na druhé straně lékaři,kteří je viditelně porušují a využívají své pozice k ignoraci pacientů.A nemocniční ombudsman?Každý člověk,který je zčistajsna zasažený takovou chorobou se bojí,že by se příslušný lékař dozvěděl o tom,že se chtěl domoci svých práv a pacient,který je odkázaný na milost a nemilost lékaře ,raději snáší mnohdy nemilé ponižování,než by se ozval.... Je to smutné,ale bohužel takhle to v našich špitálech chodí.......

Nikdo z nás neví co ho v životě potká a i když si říkáme,že bychom svoje okolí svou nemocí neobtěžovali, tak nevíme ,jak bychom se zachovali.Rad je všude dost, ale s tím co nás potkalo se musíme nějak vyrovnat . Každý jsme jiný a poznáme to ,až onemocníme.Dříve ne !

Velmi potřebné informace- Zažila jsem těžké období před Vánocemi s manželem. Bohužel to dopadlo velmi špatně. Dodnes se z toho vzpamatovávám a stále přemýšlím co jsem mohla udělat víc nebo lépe.

Děkuji, informace jsou to nejdůležitější, i když člověka zasáhne vážná nemoc.

Možná se to dobře nečte, ale ta situace, kdy někdo v rodině těžce onemocní a řeší se poslední měsíce či týdny, je opravdu těžká. Zažila jsem to. Člověk opravdu často tápe, jak se chovat k nemocnému, stejně tak on nechce trápit rodinu...