Samaritánský syndrom. Vada, s níž se špatně žije

Dovolím si svoji úvahu. Ve +/- společné domácnosti žijeme s manželem s moji maminkou/vdovou 35 let. Jako vdova a mladá důchodkyně (v 53 letech) obětovávala přirozeně (podle ní) celé roky naší rodině a domu, my přijímali její starost, péči a oplátkou nežili svůj styl života mladé rodiny. Většinu rozhodování o způsobu výchovy, zaměstnání, domu, ... bylo podmíněno informováním a souhlasem maminky. Snažili jsme se jí dělat po ty roky "šťastnější", spokojenější ve spolužití, sdílení volného času, zábavy, rekreace. Synové jsou se svými partnerkami mimo naše město. Sláva - dali jsme jim svobodu, nezávislost, dobrou výchovu. Maminka/babička samaritánka onemocněla rakovinou a demencí. Mám vštípeno, že se tak nějak od ženy/dcery počítá s tím, že se postará o rodiče. Společnost manipuluje směrem k citovému vydírání nás "starých dětí", abychom dopřáli kvalitní život rodičům. A ejhle, maminka odmítá jakoukoli pomoc, podporu, pomáhání ve všech úkonech či činnostech. Je šťastná, když dáme kávu, hrajeme společenské hry, dennodenní procházky. Podvědomě to stále od nás očekává, "má na to právo, když je jí 88 let", jak sama říká. V nemoci mne vytěsnila, nevybavuje si, že by kdy měla dceru, neví, kde jsme se tu a kdy vzali. Pokračuje tak druhá generace "nuceného" samaritánského obětování žen. Výchova, svědomí, společenský tlak vs. jedinečnost osobnosti, sobectví, inteligentní žena.

p.Věro-to jsem se po dlouhé době pobavila-vtip je opravdu velice vtipný a je vyčerpávající odpovědí.

Paní Věro,☺☺☺! To je úplně přesné. Pomáhat se samozřejmě má, ale jak říkala moje babička: vocuď až pocuď, (volně přeloženo: všechno má své meze, pokud toto rčení někdo nezná).

Co k tomu říct. Je to určitá nemoc psychiky. Říkal se takový vtip: Přijde žena do nebe, Svatý Petr ji vyslýchá, jako, kam přijde, a ona říká: Celý život jsem oběžovala manželovi, nikdy jsem mu nebyla nevěrná, splnila jsem mu každé přání, věnovala jsem se jen rodině, svým dětem, nikam jsem nechodila, nejezdila, žila jsem jen pro svou rodinu. Svatý Petr řekl: dostaneš křídla. Á, to budu anděl? Né, HUSA.

Samaritánským syndromem netrpím.

Při čtení o "samaritánském syndromu" si vždy vzpomenu na slova "čarodějnice" Marcely Košanové, když odpovídá na otázky maminkám třicetiletých mamánků, kdy a zda vůbec budou babičkami: "Víte milé maminky, každá z vás byste chtěla mít po svém boku chlapa, o kterého byste se mohly opřít, spolehnout se na něho a pro potencionální nevěstu vychováváte "bábovku", která není schopná postarat se ani sama o sebe, natož o případnou budoucí rodinu.". Co dodat?