O xenofobii s úsměvem XIX: Rusové

Pane Charvát, kdy už konečně pochopíte, že autorka pouze cituje z již napsaných knih. Nic proti tomu, co píšete, ale už u Rakušanů vám to bylo vysvětleno! Charakteristika ruského člověka je pochopitelně širší, než může nabídnout kniha, která je uvedená v závěru článku. Článek je sestaven pouze z citací!!

Pane Charváte, seriál o Kateřině Veliké jsem samozřejmě viděla; zajímají mě ruské reálie. Taky jsem viděla Vojnu a mír, Oblomova, Čajkovského, Šlechtické hnízdo, Obyčejný fašismus, Sedmnáct zastavení jara a řadu dalších úžasných ruských/sovětských filmů. Nejsem si jista, jestli jste pochopil, že nejsem autorkou textu. A v reakci na uvedené komentáře těžko můžu popsat svůj vztah k Rusku podrobněji a psát, co všechno o něm vím.

Soňo a Ivanko, děkuju a souhlasím. Přes Mimoň jsem jezdila řadu let do Luhova u Brniště.

Když jsem byla malá holka, psala jsem si s Ruskou, posílaly jsme si fotky herců a maličkosti v dopisech a věřily jsme, že se jednou uvidíme. Nikdy jsem tam nebyla, mám ráda vynikající literaturu a když vidím pamatky, tají se mi dech. Bída a lesk, krutost i široká slovanská duše. Pěkný článek, díky.

Děkuji podruhé. :-) Pane Jaroslave, princip knížek dané série spočívá v tom, že autor je vždy příslušník daného národa. V poznámce o něm uvádím, že se narodil v Leningradu. Takže Lotyš nejspíš nebude.

Tak nevím. Autor je zřejmě podle jména Lotyš a ti nemají Rusy rádi. Do Ruska jsem jezdil služebně několikrát do roka v letech 1994 - 2010, byl jsem tam i jako turista a s pasáží "Jak vidí ostatní a jeden druhého" nemohu souhlasit. Takhle mohou uvažovat lidé s IQ tykve nebo bábušky ze zapadlé sibiřské vísky. Za ta léta, co jsem do Ruska jezdil, jsem mohl sledovat vývoj od Jelcina přes Černomyrdina až po Putina. Hodně se zlepšilo, i když korupce a oligarchové fungují dál. Překvapilo mě, kolik je v Rusku věřících po těch letech SSSR. Pozoruhodné také je, že Rusové nemají rádi USA, ale všechno přepočítávají na dolary. Zajímavý pohled na ruské reálie a mentalitu 90. let 20. a prvního desetiletí 21. století poskytuje ve svých knihách Sergej Lukjaněnko (např. Noční hlídka a další). Takže autor (nikoliv autorka!) mají u mě tři místo obvyklých pěti hvězdiček.

Věrko, to je moc povedený článek. O Rusech jako takových mám svoje mínění. Je to prazvláštní směs povahových vlastností. Měla jsem kolegyni rodilou Rusku a ta mi ráda o Rusku vyprávěla. Občas mi z jejího vyprávění šel mráz po zádech.

Rusko jsem navštívila dvakrát. V roce 2008 jsme se s manželem podívali do Petrohradu s výletem do Novgorodu. Petrohrad mě zcela okouzlil nádherou a velkolepostí svých památek. Po deseti letech následovala cesta do Povolží (viz můj článek). Jinak jsme navštívili všechny republiky bývalého Sovětského svazu. Manžel byl navíc několikrát v Rusku pracovně. Poznali jsme velký rozdíl mezi životem ve velkých městech a na venkově. Rusové, se kterými jsme se setkávali, na nás však zapůsobili dojmem lidí, kteří jsou nezdolní a přizpůsobiví žít v jakýchkoli podmínkách.

Děkuji za vaše názory. Rusů jsem poznala nejvíc z jiných národností. Byli to převážně velice milí lidé. Uvedená charakteristika se mi moc líbí. V Rusku jsem byla třikrát, nejdéle měsíc během VŠ v Moskvě a Leningradu. Navštívila jsem mj. Treťjakovskou galerii, Ermitáž, Petrodvorce. Na hřbitově jsem poslouchala Šostakovičovu Leningradskou symfonii. Obdivovala jsem krásné moskevské metro. Svými kláštery a kostely mě okouzlil historický Suzdal. Mám velice ráda ruskou kulturu, zejména literaturu; líbí se mi ruština. Ztotožňuji se s Jendou. Pro případné zájemce uvádím odkaz na svůj článek: https://www.i60.cz/clanek/detail/18539/jak-jsme-sbiraly-zachody.

O Rusech toho moc nevím, jen to, co jsem četla v klasické literatuře. Jako dítě nejen školou povinné jsem si dopisovala s několika "sověty", jeden z nich byl turkotatar. Tehdy jsem jim záviděla krásné dopisní obálky a známky k různým významným dnům a výročím a také linkovaný dopisní papír. :-) Myslím, že je ještě někde mám schované. Kdoví, kde je jejich pisatelům konec.