FOTO: autorka

Jak dlouhé jsou Lovosice?

23. 10. 2020

cestování Můj příběh

Autor: Alena Tollarová

Hodnocení:

(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Anna Potůčková 23.10.2020 11:16

Nebyla jsem zde, ale alespon takto jsem se s tebou v představách prošla, aniž bych byla unavená, aniž by mně bolel nohy. Fotky moc hezké!

Věra Ježková 23.10.2020 11:15

Dost. Jsem ráda, že už je taky znám.

Dana Puchalská 23.10.2020 11:11

Ani já jsem v Lovosicích nikdy nebyla. A proto Ti Álo děkuji za krásný článek doplněný moc pěknými fotografiemi.

Vladislava Dejmková 23.10.2020 11:06

V Lovosicích jsem nikdy nebyla. Teď už vím, že samo město není tak dlouhé a mám mnohem lepší představu o tom, jak vypadá. Díky za příjemné vylíčení. A dlouhý je spíš ten název města.

Zpět na homepage Zpět na článek

Na dovolenou i se zdravotním omezením? Ano, jde to!

V roce 1991 jsme byli s manželem na první společné dovolené v italském městečku Bibione. Poprvé jsme mohli vyzkoušet, zde je moře opravdu slané, jak chutná pravá Italská zmrzlina a jak rychle se dá opálit a nebo spálit.

Zdena Tesařová

Zítra jedeme domů, aneb nic tak člověka nepotěší jako cizí neštěstí

Ten název je samozřejmě nadsázka, ale myslím že určitě dokáže zaujmout víc než pouhé zkonstatování,…

Dana Straková

Letní pábení

Když léto zaťuká, honem ven do přírody, podívat se, jaké přichází. Letos léto něžně nezaťukalo, ale okamžitě se ohlásilo vedry a suchem. A když nás pěkně rozpálilo a vysušilo, tak se smilovalo a řeklo si, že tedy zaprší. Ať se země napije, ať se nám vyhladí tváře, ať si všichni zase vydechneme.

Soňa Prachfeldová

Po nás potopa

V polovině června mě zaskočil můj muž otázkou: „Nevyrazíme někam? Od pondělí budu mít čtyři dny volna. Pojeďme někam do přírody, do ticha, kde budeme jen my dva, pes a vínko.“

Alena Velková

Milý deníčku, nejvzácnější dar

Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z hlavy. Jen tu a tam probleskne vzpomínka. A tak jsem se rozhodla, že pár dní letošního léta budu zapisovat do pomyslného deníčku.

Elena Valeriánová