Naše vesnička. FOTO: archiv autorky

Vzpomínka na moji první práci

20. 11. 2020

Po úspěšné maturitě v roce 1965 jsem nastoupila ve své rodné vesnici jako účetní a se mnou i nový předseda. Byli jsme oba vedeni jako kádrové rezervy - z větší části placeni okresem. Předseda nebyl sice zemědělský odborník, ale byl starší a měl veliké organizační schopnosti.

Můj příběh

Autor: Marie Ženatová

Hodnocení:

(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Daniela Řeřichová 20.11.2020 09:45

Moc pěkný článek s napínavou zápletkou, děkuji.

Marie Faldynová 20.11.2020 09:12

|Můj táta byl vedoucí prodejny a s tržbou kolem 20 000 nás s bráchou posílal na poštu beze zbraně. Kde jsou ty časy!

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Zápisník starého muže: Zmýlená platí

V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Zdeněk Folvarčný

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha