Pohlednice

Jak jsme hráli divadlo

14. 3. 2021

Můj příběh vzpomínky

Autor: František Matoušek

Hodnocení:

(4.9 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jana Šenbergerová 15.3.2021 13:56

Líbí se mi vzpomínka, i povzdechnutí Zdenky S. :-)

Věra Ježková 15.3.2021 11:51

Františku, pěkně ses do svých vzpomínek pustil.

Irena Mertová 15.3.2021 09:18

Hezky se to čte...

Dana Puchalská 15.3.2021 08:39

Moc hezká vzpomínka.

Naděžda Špásová 14.3.2021 17:07

Ať žijí vzpomínky. Taky jsem hrála divadlo, bylo to ve školce a hrála jsem lišku. Pak jsem to zkoušela na střední škole, ale tréma byla větší. Pořád mě udivuje vaše skvělá paměť.

Zdenka Soukupová 14.3.2021 16:54

Škoda, a tak se to krásně rozjelo.... ☺

Martina Růžičková 14.3.2021 16:53

Prima příběh z vojny.

Zuzana Pivcová 14.3.2021 16:11

Mě taky. A pamatuji si různé výroky důstojníků, o kterých mi vyprávěl jeden kamarád. Třeba když velitel místo Nalejme si čistého vína říkal Soudruzi, nalejme si červeného vína. Díky za hezké vyprávění.

Zpět na homepage Zpět na článek

Hříchy mládí: Tričko a košile

Tak marně přemýšlím o nějém hříchu z v mého mládí. Byla jsem dítě, které dělalo vše, jak má být.…

Jitka Chodorová

Příběh o přátelství

V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku, co je v mém životě důležitější. Zda přátelství, nebo partnerství (neboli láska).

Daniela Lender Chaloupková

Husa a čepice

Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a ornamenty na římsách stál na klidném předměstí Českých Budějovic. Navzdory předjaří válečného roku 1945 v něm vládla mírumilovná atmosféra.

Miroslava Schusterová

Tenkrát ve Studnicích u Hlinska

Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do rodného kraje své maminky a tatínka, tedy naší babičky a dědečka. Babička se narodila v Jasném Poli a dědeček ve Studnici, blízko Hlinska v Čechách. Pak se přestěhovali do Prahy a vzpomínky zůstaly jen ve vyprávěních.

Ami Zahradníčková

Děkuji osudu za prožité dny

Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za chvíli bude tma a další den je za námi. Za pár dnů to bude rok, co navždy odešel můj Jiří. Můj princ. Vlastně nikdy nebyl můj, byl manželem jiné ženy, ale co nás k sobě poutalo, mi už nikdo nikdy nevezme.

Daniela Lender Chaloupková