Zimní snění

Velmi silný a dojemný příběh. Málem se i slzy v mém oku ukázala. Ze svého okolí znám také hodně smutný příběh, kdy mladá žena toužila po dítěti a až jej měla tak za půl roku u ní propukla rakovina a své dítě v jeho 9ti měsících navždy opustila. Byla to kamarádka mé mladší dcery. O dítě se stará babička (matka jejího manžela) nebot on má problémy s alkoholem.

Také jsem si vzpomněla na svou bývalou kolegyni, i ta chtěla navzdory onemocnění žít obyčejným životem. Potkávaly jsme se venku na sídlišti a vžycky se na chvilku spolu zastavily. Sdělila mi, že její dvě spolupacientky z nemocnice už zemřely, ale ona si říkala, že přežije. Mezi terapiemi chodila na dvě hodiny týdně učit chemii ke svým, už bývalým, žákům - bez nároků na odměnu. Pak mi jednou řekla, že " je to na levačku...". Tehdy jsme se setkaly naposled.

Dobrý den, také sním, ale především žiji přítomností. Co takový obyčejný den? Dnes je obyčejný den, není něčím výjimečný, přesto může být krásný. Voní adventními svíčkami a skořicí ze svařáků, co se line z vyzdobených ulic. Už se nebude opakovat, tak si ho intenzivně prožijte jako ten další!! Jsem ve škole a vnímám svět dětí. Kolem oken visí vánoční akvarely dětí a mlha se vkrádá otevřeným oknem do třídy. Malinkatá Romka se trápí u tabule. Nejde jí dělení. Třeba bude v životě jen kolébat děti a matematika jí může být ukradená. Přes okno září nově zrenovované hřiště. Stálo 18 milionů a pásku stříhal pan primátor. Odpoledne je otevřeno pro veřejnost. Je plné dětí, co zde sportují. Pořád je to lepší než čumět do mobilu a počítače. Také maminky si zde na čerstvém vzduchu provětrávají svá miminka. Určitě město udělalo dobrou investici. Nemusí toho tolik cpát do fotbalu. Ten maminky nezajímá.

Podobný dojemný příběh znám ze svého okolí. Byla to moje sestra, žila dál svůj život, chodila do práce, i na chemoterapie, smířená, bez toho aby vyžadovala nějaké ohledy na svůj zdravotní stav, dál plnila své povinnosti. Nevím, zda bych dokázala být tak statečná.

Příběh jsem si četla na dvakrát. I já měla jednu moc milou kolegyni, která byla statečná a nic nikomu z nás neřekla.

Pane Zelenko, to mě moc mrzí. Všem čtenářům děkuji za přečtení.

Krásný a dojemný příběh. Takových lidí moc není. Moje žena umírala sedm let, smířená s osudem. Byl bych toho také schopen?

Vím o čem píšete, zažila jsem to na vlastní kůži, měla jsem štěstí a více si vážím života. Paní byla opravdu hrdinka, takových lidí je vždycky škoda.

Díky moc za zajímavý, ale velmi dojemný příběh ♥

Napadá mě jen, dokud žijeme, ŽIJME! Jedno jak, ale s vědomím, že tak to je. Díky za pěkný, i když zdánlivě smutný příběh.