"Neexistují žádná náhodná setkání. Každý člověk v našem životě je buď testem, trestem, nebo darem.........."
.......... jednou by člověk plakal, jindy dostane příležitost od srdce se zasmát.
Býval vysoký, štíhlý, černovlasý, prostě krásný kluk, že na něm holky mohly oči nechat. V mládí to byla devíza, díky které byl patřičně sebevědomý. V době školních let a ještě o něco později jsme bydleli přes dvě vesnice, ale posledních čtyřicet let jsme obyvateli jedné obce, skládající se z šesti osad.
Díky počasí, které v letošním lednu vládne, jsem jela do sousední vesnice pro mléko na koloběžce. Rozjetá, ve vzpřímeném postoji už bez odpichování, jsem po mírně skloněné asfaltové rovince dojížděla k mlékomatu. Jindy tam bývá docela fronta, ale tentokrát, pouze muž a žena. Muž se otočil, zřejmě něco zapomněl a vracel se k autu. Potkali jsme se tváří v tvář, on pozdravil, já odpověděla a hned jsem ho poznala.
Paní s pánem měli dvě láhve natočené, ale ještě plnou tašku prázdných lahví, zřejmě jako sousedskou výpomoc. Paní mi nabídla, že manžel sice už do mlékomatu naházel peníze, ale když mám jen litr, mohu si ho natočit. Když se pán vrátil od auta, přestože jsem namítla, že nespěchám, řekl, dejte mi dvacku (což je cena za 1 litr) a mléko si klidně natočte.
Zatímco mléko pomalu teklo do láhve, pán zavedl řeč: „Jak to jezdí?“, odpověděla jsem: „Výborně, od předloňského července mám najeto 1 600 kilometrů.“
On: To není moc, to já mám na kole najeto daleko víc, - a už vám došla baterka?“
Já: „Jaká baterka?“
On: Obrátil pohled směrem ke koloběžce se slovy, „Jóó vy máte jen vobyčejnou, ale když jsem vás viděl přijíždět vypadalo to, že máte elektrickou. To já mám elektrokolo a bez šlapání si jedu jako pán.“
Já: „To já zase nejsem pohodlná, dokud to jde, pohybuju se vlastní silou a jsem ráda, že zatím nepotřebuju žádnou berličku. Kdybych nepoužívala svaly, rychleji by chřadly, stejně jako jiné orgány, které bych nepoužívala. Pro mě by elektrokoloběžka byla jen hřebíčkem do rakve.“
On: Poněkud nadurděně, „No to si povíme, co je lepší, až se tady u mlíkomatu za dvacet let sejdeme.“
Já: S úsměvem, „Souhlasím! Platí!"
Paní vycítila, že situace poněkud houstne a zeptala se, „Paní XY, ještě pečete ty výborné dorty, rolády, věnečky a kremrole? Víte on manžel vůbec netuší, s kým má tu čest.“
Já: Opět s úsměvem, „To jsem si všimla. Jinak, abych odpověděla, jsem už devatenáct let v důchodu, peču jen příležitostně a už dvacet dva let jsem paní Caklová, ale nevadí.“
On: Pozvedl obočí, „A vy mě znáte?“
Já: „Samozřejmě, poznala jsem vás hned jak jsme se potkali, znám i vaši ségru, která kdysi zpívala s dechovkou na plesech tady v okolí i druhou ségru, zdravotní sestřičku, která už bohužel není mezi námi.
On: „A vy jste chodila do Hradiště do školy?
Já: „Jistě, jen o nějaký pátek dřív než vy.“
Pánovi tentokrát ke zvednutému obočí ještě spadla brada, „A kolik vám je?“
Já: „No, nevím, jestli je to vhodná otázka, ale budiž, sedmdesát čtyři.“
On: „No to tedy, když jsem vás viděl přijíždět, typoval jsem vám tak o deset míň.“
Já: Opět s úsměvem, „Jen o deset?“
On: No, nechtěl jsem se vás dotknout, možná o dvacet, ale zase jsem nechtěl, abyste nebyla namyšlená, že dobře vypadáte.“
Já: Opět s úsměvem, „To chápu, ona občas ješitnost nezná mezí. Jsem jaká jsem, naštěstí jsem na chvále a laciných lichotkách nevyrostla, tak k dotčenosti mám docela daleko.“
Mléko pomalu doteklo, zašroubovala jsem láhev, dala do brašny na koloběžce, poděkovala a při rozjezdu směrem k domovu ještě s úsměvem zavolala, „Tak nashle tady za dvacet let!
…… a při rozjezdu jsem ještě zaslechla, „Prosím tě můžeš mi říct, co je to zač?“
