Pěšinou od lanovky po hřebenovce jsme dostihli mladou dvojici. Několik kroků před nimi cupital chlapeček, nepřetržitě něco drmolil a gestikuloval rukama. Rozumět mu nebylo, jen jsem hádal podobnost s němčinou. Spolu s ženou jsme chvíli šli za nimi, pak je předešli, jeho rodiče zůstali kousek za námi a my se pak pokusili předejít i jeho. Jakmile jsem dosáhl jeho úrovně, chytil se moji ruky, spokojeně kráčel vedle a ve svém komentáři pokračoval s nezměněným úsilím.
Ohlédl jsem se a uviděl jeho rodiče, jak stěží potlačují smích a navíc ještě zpomalili. Dobře, tedy přijímám roli jeho otce. Tak jsme se drželi za ruce, on povídal a povídal a v pohodě jsme ušli pěkný kus cesty. My dospělí se výborně bavili na jeho účet a snažili se jen nepokazit vzniklou situaci.
Dlouho nám to vydrželo. Jenže pak asi položil otázku nebo očekával komentář otce a nepřišla očekávaná odpověď. Zastavil se, pohlédl nahoru a poznal svůj omyl. Vykulil oči, pustil se mé ruky a odskočil. Vzápětí už bylo slyšet smích jeho rodičů. Zastavil se a zpražil je odsuzujícím pohledem vyjadřujícím více zklamání než zlobu. Ale vzápětí a pro jistotu se chytil za ruce obou. Zrychleným a důrazně zvýšeným hlasem jim pak něco sděloval.
Už to však neznělo jako pokračování jeho předchozího komentáře. My mu sice nerozuměli, ale určitě to nebyla slova chvály či běžné konverzace.
