S našimi nejbližšími přáteli Blankou a Jiřím jsme si naplánovali výlet do Paříže autem. Splní se mi sen ! Konečně uvidím Eiffelovku na vlastní oči !
Na cestu jsem se moc těšila. Jirka již několikrát v Paříži autem byl, Paříž dobře zná, dokonce telefonicky zajistil ubytování v hotelu, kde již spal, domluví se anglicky a částečně i francouzsky, tak čeho se bát ? V řízení se bude střídat s mým manželem Jindřichem..
Nebylo dál co řešit.
A tak jsme jednoho krásného srpnového rána vyjeli.
Do Paříže jsme dorazili naprosto bez problémů. Vyhledali jsme náš hotel Campanile v městské čtvrti St. Denis. Všimla jsem si, že je všude plno mladých Arabů, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Cítila jsem se naprosto bezpečná, byli jsme přece čtyři…
Večer jsme se vypravili na procházku a na večeři.
V blízkosti našeho hotelu jsme objevili hospůdku s venkovním posezením a tak jsme tam zakotvili. Popíjeli jsme dobré francouzské víno a plánovali jsme příští den. Zkrátka pohodička.
Najednou však naši pohodičku přetrhlo naléhavé volání o pomoc a naskytla se nám scéna jak z akčního filmu. Kolem běží postarší muž a marně se snaží dohonit mladého Araba, který mu ukradl aktovku. Všichni jsme na okamžik ztichli a sledovali oba aktéry. Za chvilku nám však oba zmizeli za rohem.
Ať jsem se pak snažila sebevíc, nedokázala jsem na nepříjemný zážitek zapomenout.
Druhý den ráno jsme si přivstali, abychom měli dostatek času na prohlídku města. Naše první cesta vedla k Eiffelovce, která je určitě nejnavštěvovanější památkou Paříže. Přes Martovo pole, což je park pod Eiffelovou věží, jsme pokračovali až k Vojenské škole.
Dalším naším cílem byla Invalidovna - nemocnice, domov důchodců a Dóm. V hrobkách Invalidovny jsou pochováni významní váleční hrdinové Francie, včetně Napoleona Bonaparte a členů jeho rodiny.
Pokračovali jsme dále po mostě přes Seinu na náměstí Svornosti (Place de la Concorde), vyfotili se u obelisku, který uprostřed náměstí stojí, a osvěžili se u nádherné fontány. Cestou do Louvru jsme se svezli na obrovském ruském kole, z něhož jsme měli krásný výhled na Tuilerijské zahrady a na Louvre. Prohlídku Louvru jsme z časových důvodů zase trochu ošidili a pokračovali jsme dál metrem směrem k Montmartru.
Křivolaké uličky Montmartru nás okouzlily. Nakoupili jsme zde dětem trička s Eiffelovkou a přívěsky na klíče s Eiffelovkou, potkali Sněhurku a sedm trpaslíků, viděli pouličního žongléře a spoustu jiných umělců. Lanovkou jsme vyjeli k bazilice Sacre-Coeur, odkud jsme opět měli krásný výhled na celé město. Zaujala nás skutečnost, že střechy domů v Paříži jsou šedé barvy, narozdíl od střech v Praze, které jsou červené…
Byl to opravdu krásný den !
Unaveni, ale spokojeni jsme se vrátili večer na hotel a dohodli jsme se, že ještě zajdeme do naší již známé venkovní restaurace na večeři.
Bohužel, už jsme tam nedošli! Ve vzdálenosti asi padesát metrů od hotelu jsme udělali chybu a nedrželi se ve skupince. Jiří a Blanka se vedli za ruce asi deset metrů před námi. Pak šel můj muž a fotil a fotil… a tak jsem patrně vyfocená deset vteřin před přepadením!
Najednou se objevili dva Arabové a obstoupili manžela. Jeden mu přidržel ruce u těla a druhý mu vytáhl ze zadní kapsy kalhot peněženku. Volala jsem: „Co to děláte?“ Ale v tom už byl další zloděj u mne a snažil se ukrást mou kabelku! Neukradl. Pomohla mi náhoda, když se mi ucho od kabelky omotalo kolem zápěstí. Trhnutím mě shodil na zem a táhl mě i s kabelkou, ale já křičela o pomoc tak hlasitě, že to nakonec vzdal a utekl.
Manžel, který se rozběhl za zloději, ani nevěděl, že i já jsem se stala obětí přepadení. A zloděje pochopitelně nedostihl. Zmizeli v podzemních garážích. Nemělo cenu je dále pronásledovat.
A já ani nevím, jestli se mám radovat ze svého vítězství, jestli mělo cenu bránit kabelku.
S následky pádu, při němž došlo k poranění mé páteře, bojuji totiž již více než rok...
