Osobní i intimní střípky z války

Váš článek mi vehnal slzy do očí, a to byly v naší rodině, která pochází z Těšínska, ztráty minimální. Dědeček se nevrátil z koncentráku a táta přišel v Rusku o ledvinu. Vzpomínal jen na kamaráda, který tam padl. Po válkách, které už lidstvo zažilo, nemohu uvěřit, že v nich pokračuje. Ne někde daleko, ale skoro za humny. A lidé mohou jen doufat a modlit se. Bohužel pro některé jsou války zlatým dolem.

Na válku naši nevzpomínali. Ptal jsem se občas, ale ne. Děda byl invalida, plicní embolie, nevoják. Doktoři mu říkali, že bude žít sotva pár měsíců, možná dva, tři roky. Dožil se úctyhodných 84 let. Na konci války se blížil ku Praze německý ozbrojený vlak. Děda dostal odbojářů ve fabrice pušku a šel s chlapy hlídat na nádraží. Na ten vlak ale prý čekali odbojáři na všech nádražích, Nepřijel. Moje budoucí maminka tehdy byla nemocná, musela do nemocnice. Do té nemocnice, kterou na konci války američané vybombardovali. Píšu tyhle vzpomínky, takže je jasné, že se trefili s bombami do jiné části nemocnice. A to je kolem II. sv. války a naší rodiny asi všechno.

Je dobře vzpomenout na válku také z jiné perspektivy, než tomu bylo doposud zvykem. Už s tím začala Karin Lednická ve svých Šikmých kostelech a Scarlett Wilková v tom pokračovala v knize Ty chladné oči. Jistě, všichni vojáci wermachtu nejen že nebyli fašisti, dokonce mnozí nebyli ani Němci.

Mám pocit, že mi po dočtení stojí na hlavě vlasy hrůzou ... Někdy člověk výdrží a přečká HROZNĚ moc. Teď se mi zdá, že jsem právě dočetla rozsáhlý román, ságu jedné rozvětvené rodiny, jejíž předkové se narodili na historicky příliš komplikovaném území a v těžkých časech. Světě vzpamatuj se, prosím!