Osobní i intimní střípky z války

To je smutné vyprávění. Člověku běží mráz po zádech.

Díky. Ten článek vyplnil mezeru vzniklou pohledy moc zprava nebo moc zleva. Že totiž málokterý voják v té válce je z vlastního přesvědčení. Na civilní oběti v tom propuklém šílenství, kde chce každý jen žít a přežít, nikdo nebere ohled. Velké napětí nastřádané tím stresem pak chtějí muži ukojit na slabších ženách. Omluvitelné to není, je to zbabělé. Můj děda musel otevřít v poslední dny války ve středních Čechách prchajícím vlasovcům z Prahy před Rusy a NKVD všemi směry...svoji usedlost a babičku s třemi dcerami ukryl ve sklepě ve stodole, kde živořily několik dní. Když pak táhli vesnicí vyhnaní Němci ošetřoval je, protože po nich Češi házeli z úkrytů kamení a obvazoval jim rány a dával pít. Během války zas nosil do lesa ukrytým partyzánům chléb aby tam nezahynuli...a pak odmítl vstoupit do JZD. Odvezli stroje a jako poslední odvedli koně. Dědu "přesvědčovali" při nočních výsleších, aby podepsal. Jako jediny ze vsi nepodepsal. Rozbitého dědu vždycky k ránu vyhodily z tatraplánu postavy v kožených kabátech. Válka tak v životech lidí vlastně nekončí... tak jaképak dny osvobození.

Naprosto skvěle napsané. Až mrazivé. A hlavně velmi poučné. Moc vám děkuji, že jste se o tyhle střípky podělila.

Velmi silná a moc dobře napsaná vzpomínka na válku...

Děkuji velice za toto silné autentické svědectví. Válka přináší bolest, utrpení, trauma i nepřímým obětem po další generace.

Válka je vůl (Synkopy 61). Nezbývá, než souhlasit se všemi, co psali již přede mnou. Mezi obyčejným vojákem a agresorem, skrývajícím se ve "zlatém" paláci, je velký rozdíl. Buďme vděčni za demokracii, díky níž si můžeme dělat vlastní názor na dění kolem nás. Že už nám nikdo nenařizuje, CO a JAK si smíme myslet, že nejsme miminky, navlékanými do vojenských uniforem již v porodnicích. ZLO v krystalické podobě se nerodí v hlavách běžných lidí, ale psychopatů, kteří by sami bojovat nikdy nešli. Mějme to dnes a denně na paměti, nenechme s sebou manipulovat, řiďme se podle svého srdce a svědomí. Protože oběti jsou nejen na bojištích, ale i v civilním zázemí - ženy, děti, staří lidé, vypálené vesnice, zřícené domy, zničené tisícileté památky ... Ve válce mlčí (nejen) Múzy .... (Karel Kryl). Autorce děkuji za krásný článek, který mne hluboce zasáhl.

Válka? Vlastní děda zemřel ve dvaadvaceti jako poručík maďarské armády. Táta jej ani nepoznal. Prababička se ,,zbláznila" , když se v přechodu fronty skrývali... v takových těch snopech kukuřice na jihu Maďarska. Druhý děda (nevlastní) , super chlap, mašinfíra. Sloužil jako mladý kluk v armádě Slovenského štátu. Nikdy, nikdy jsem z něj nedostal ani slovo z jeho služby. Byl silně věřící, tak snad na té východní frontě se nedopustil ničeho proti Pánu Bohu. Karl S. Soused (Německý Čech¨)byl osobním řidičem Pauluse. Přišel o nohu a dostal se z toho kotle těsně před uzavřením. Nikdy, nikdy jsme z něj nedostali ani slovo o válce. Víte jak páchnou lidské vnitřnosti? Nechtějte to vědět nebo zažít. Mostar... v Bosně. Byl jsem ta jako puberťák PŘED. Jako voják PŘI a jako civilista PO. Naprosto neskutečné. Jedna část křesťanská druhá muslimská. Všichni sousedé. Za války ten most zbourali. Dnes třicet let po válce jej postavili znovu, ale lidé už k sobě cestu nenašli. To je válka. Na akademii jsem měl spolužáky ,,Sověty". Byli spolu na pokoji. Naprosto symbolická jména. Vasil byl kapitán letectva etnický Ukrajinec. Ivan etnický Rus, major. Nemám absolutně představu , že by dnes stáli proti sobě, stejně tak jako bych dnes stál proti kamarádovi Slovákovi. :-(

Ano Jani, spousta dnešních miliardářských starých rodinných klanů zbohatlo díky války a poválečné situaci.

Váš článek mi vehnal slzy do očí, a to byly v naší rodině, která pochází z Těšínska, ztráty minimální. Dědeček se nevrátil z koncentráku a táta přišel v Rusku o ledvinu. Vzpomínal jen na kamaráda, který tam padl. Po válkách, které už lidstvo zažilo, nemohu uvěřit, že v nich pokračuje. Ne někde daleko, ale skoro za humny. A lidé mohou jen doufat a modlit se. Bohužel pro některé jsou války zlatým dolem.

Na válku naši nevzpomínali. Ptal jsem se občas, ale ne. Děda byl invalida, plicní embolie, nevoják. Doktoři mu říkali, že bude žít sotva pár měsíců, možná dva, tři roky. Dožil se úctyhodných 84 let. Na konci války se blížil ku Praze německý ozbrojený vlak. Děda dostal odbojářů ve fabrice pušku a šel s chlapy hlídat na nádraží. Na ten vlak ale prý čekali odbojáři na všech nádražích, Nepřijel. Moje budoucí maminka tehdy byla nemocná, musela do nemocnice. Do té nemocnice, kterou na konci války američané vybombardovali. Píšu tyhle vzpomínky, takže je jasné, že se trefili s bombami do jiné části nemocnice. A to je kolem II. sv. války a naší rodiny asi všechno.