Táňa (59 let): Odmítli jsme letos v létě dětem hlídat zvířata. V rodině je zle

Chápu, že ne vždy jde hlídat, zvláště pokud ještě chodíte do práce. A vždy je to na vzájemné domluvě. My si vzájemně vypomaháme, když jede někdo z rodiny na dovolenou, ale máme výhodu pod jednou střechou a na jedné zahradě.

Myslím, že jste se zachovali správně. Nechci být hrubá, ale vaše děti jsou pěkní sobci, jak se říká v jednom rčení, vy podáte prst a oni chňapnou celou ruku. Ano, chápu, že vás mrzí, jak se zachovali, když jste odmítli, ale oni si musí uvědomit, že máte taky svůj život. Jeďte někam na dovolenou a užijte si to, zasloužíte si to. :-)

Rozhodli jste se správně, dnes máte svůj život a tak si ho přizpůsobte svým radostem. Ano, po domluvě občas pomohu, ale nesmí se to brát automaticky. Dcera měla andulku a když jsem jela s mladými na dovolenou na Slovensko, tak jsem ji brala sebou. Bylo to ale pouze jednou. Děti si přáli psa. Vysvětlila jsem jim, že mají tolik zájmů a já jsem skoro celý den v práci, že by u nás byl pes chudák. Až budu v důchodu tak si ho pořídím. Jenže k tomu stejně nedošlo a nedojde. Dcera se odstěhovala do Anglie a já jsem půl roku od rána do večera na stánku se zmrzlinou. Brala bych to jako týrání. Tak jsem raději vše zamítla. A děti nikdy za mnou nepřišli, abych hlídala. Vždy je berou sebou na dovolenou.

V naší psí rodině jsme si vždy hlídali navzájem při cestě do ciziny , dokud síly stačily. Ne celé prázdniny..

Jak praví české přísloví: Každý svého štěstí strůjcem. Když si někdo pořídí zvířata, musí počítat s tím, že o ně bude pečovat. Já jsem od svého dětství měla spoustu zvířátek, ale vždycky jsme je buď brávali s sebou na dovolenou, nebo se starali sousedi. Ale jen jednou za léto na nejvýš 14 dní. Některá vydržela třeba déle bez péče – např. rybičky nebo pakobylky. Naše dcera byla také „zvířecí“ a v létě jsme kolikrát měli v péči školní zvěřinec, ale vždy dobrovolně a třeba na týden, případně chodila do školy a starala se tam. Nedávno jsme to počítali, kolik druhů havěti nám prošlo domácností a dostali jsme se k číslu 21. Ale naprosto souhlasím s tím, že když si pořizuji něco živého do domácnosti, musím se přizpůsobit situaci. Kromě toho děti také pochopí, že zvíře není hračka, ale na nás nejvíc závislý a nejslabší člen rodiny, který potřebuje naší péči. Já osobně bych souhlasila s péčí po oboustranné domluvě a byla bych nekompromisní se svými požadavky, a pokud by se to „mladým“ nelíbilo, odmítla bych slovy „ Nejsem služka!“

Není to jen u Vás, my mívali spoustu zvířátek doma, jako dítě jsem měla morče, křečky, kanárky a starala se. Psa mi nikdy naši nedovolili. Už cápu i proč, ale bylo mi smutno, bratr o hodně starší, já stále sama. Chodila jsem ven a ke kamarádkám, ony k nám nemohly... Jako máma jsem jezdila co léto na vesnici a děti si tak zvykly a mají rády zvířátka, všechna... Doma byl zajíc, myšky, morčata, pejskové... Ale jsou dospělí a ve svém. Já si koupila nové koberce, běhouny, protože mám také pesana a nechci už, aby je zničil... Už na nové nemám. Je mu 12 let, nic jiného neničí, pohybuje se po celém bytě. Jsem jím uvázaná doma, na druhou stranu mě nutí chodit ven a dělá mi společnost. Nechci ho dát hlídat, protože bych musela na oplátku hlídat jejich, kteří (na rozdíl od mého) línají a chlupy jsou všude. Morčátka stačí vyčistit, hobliny, tráva, zrní, nejsou cítit. Kočky jsem nikdy neměla, na vsi jsme si je užili, ale pejsky jsme tu měli. Jednoho syna, když studoval, škola, pak byl v Praze, pak v Holandsku pracoval apod. A pejsek tu žil osm let, pak si ho odvezl. I druhého syna fenka tu nejdříve nežila, pak se syn vrátil domů i s ní. Byla zlatá a musela si zvyknout na našeho, než se syn odstěhoval. Nejmladší má největší plemeno, hodné, zlatíčko, ale chlupy všude a bylo mu 12 před pár dny. Není dobré, když se zlobíte, nadáváte, partner, manžel, v tom žije a poslouchá to a ustupuje, znám takové lidi. A když se rozhodl to "rozseknout", vyčítáte mu to... Ano, situace bude napjatá, ale to by byla stejně a kdo ví, jak by to mezi Vámi dopadlo...

Když je něco, jako tohle hlídání, například, na chvilku nebo občas, tak to je radost. Ale nemělo by to být automaticky. Stalo se mi, že manželka řekla :" ty jsi venku k těm dětem samý ťuťu ňunu, a naše děti sprdneš. Copak jenemáš rád? A doplňte si každý ze svého života...

Náš známý zde dostal na hlídání starou fenečku jorkšíra, když jeli mladí do Chorvatska, bylo jí zle, ještě jsme s ní jely s Marcelou na veterinu pohotovost v ČB a za dva dny pak před námi na trávě dodýchala, on se chudák bál, že se na něj budou zlobit, že se nepostaral, jenže dopředu se vědělo, že má slabé srdíčko, ale také se jí stýskalo. Já bych od zvířátek nejela. Když jedna potřebuje jet do Prahy, druhá je samozřejmě s kočkami.

Žiji ve vícegeneračním RD spolu s rodinou svého syna. Jeho rodinu tvoří i fenečka, kočička a králíček. Já zase mám kočičku. Když mladí jedou na dovolenou automaticky jim jejich zvířátka pohlídám a oni zase se starají o moji kočičku. Považujeme to za samozřejmost a nikoho z nás by nenapadlo, že se jedná o nějaké obtěžování. Nedávno jsem byla 14 dnů v lázních a snacha s vnoučaty se vzorně o kočičku Polynku starala.

Já si tohle neumím vůbec představit, natož uskutečnit. Mladí si musí uvědomit, že zatěžovat rodiče hlídáním nelze do nekonečna. Dobré rozhodnutí. Ještě podotknu, že opatrování zvířat je zodpovědné a náročné. Před třemi roky jsem kladla na srdce mému muži, ať mi pohlídá kočičku. Odjela jsem k matce a po příjezdu byla pryč. Pak to z něj vypadlo, že šel na posed a vše ostatní nějak podcenil....