Ortopedická ordinace se nachází v pátém patře. Je velké štěstí, že vás k ní doveze výtah, protože jinak by pan doktor přišel o veškeré své pacienty, pro něž je zdolání pěti pater v poctivém starém domě zhola nemožné.
Otevřela jsem dveře do čekárny. Uvnitř bylo příjemně díky funkční klimatizaci.
“Dobrý den,” pozdravila jsem a posadila se na volnou židli.
“Dobrý den,” unisono mi odpověděly tři dámy.
Po chvíli jedna z nich vstala a poodešla k oknu. Zkoumavě si prohlížela vertikální žaluzie, a zvláštní pozornost věnovala takovému tomu provázku s korálky na spodním konci žaluzií.
“Nevíte, jak se tohle čistí?” obrátila se k nám a ukazovala špinavý ukazováček.
Ostatní dámy prohlásily, že nevědí.
“Já vím,” řekla jsem. “Blbě.”
Všechny jsme se rozesmály.
“Já mám záclony, ty se sundají, vyperou a pověsí,” svěřila se dáma po mé pravici.
“Já mám taky záclony,” pravila první dáma, ta se špinavým ukazováčkem,” ale moje vnučka se přestěhovala do nového bytu a má na oknech jen závěsy, představte si. Žádné záclony.”
“No jo, je jiná doba, moje vnučka nemá ani ty závěsy,” řekla druhá dáma po mé levici.
“Já mám žaluzie a závěsy,” přiznala jsem se. Dámy se na mě užasle podívaly.
“A jak ty žaluzie čistíte?”
“No, já mám vodorovný, a ty se čistí trochu líp.” Dámy souhlasily.
Zasnila jsem se. “Moje babička háčkovala krásný záclony… když jsem byla malá, měli jsme je na oknech a když se vypraly, tak se musely vypnout.”
“My jsme museli vždycky vytahovat povlečení a kropit, než se mohlo žehlit,” přidala se třetí dáma.
Do čekárny vstoupil muž ve věku našich vnuků. Po vzájemném zdravení si sedl vedle třetí dámy. Po chvíli se debata znovu rozproudila.
“A před elektrickými žehličkami se musely žehličky nahřát na kamnech, moje maminka takovou žehlila,” řekla první dáma.
“Dnes je jiná doba, to je samý jůtuby a fejsbuky a internet, a tomu já vůbec nerozumím,” svěřila se druhá dáma.
“Já tomu celkem rozumím a používám to,” nesměle jsem se přiznala. Dámy na mě obdivně koukaly. “Vy jste ještě mladá, mladší než my,” zhodnotila třetí dáma.
Dveře ordinace se otevřely a z nich vyšla další dáma a hned za ní sestra. Mladík vyskočil.
“Sestři, omlouvám se, že jdu pozdě.” Pak se obrátil na nás. “Mně pan doktor jenom píchne injekci a hned zas půjdu.”
“Nám taky jen píchne injekci,” zasmála se první dáma.
“Jen ať jde dovnitř, my si tady hezky povídáme a nemůžeme přece po pánovi chtít, aby to vydržel poslouchat,” řekla jsem.
Dáma, která vyšla z ordinace, si sedla vedle mě. Musela si obout boty, a to byl pro ni dost těžký úkol. Měla totiž opíchané koleno i kotník.
Začaly jsme se svěřovat se svými nemocemi. Nejdřív jsme probraly artrózy a jiné kloubní neduhy, a pak i ostatní choroby.
“Já jsem hodně přibrala kvůli štítné žláze,” pravila první dáma, “to jsem nedávno jela do zoologické zahrady s pravnučkou, je jí pět let a jmenuje se Týnka. Jely jsme vlakem z Roztok, kde bydlí, do Prahy. Týnka mi ukazovala, kam sahala voda při povodni. Prý jí maminka říkala, že voda tehdy brala všechno, co jí přišlo do cesty. Pak se Týnka koukla na mě a řekla: babi, odnesla by i tebe, i když seš tak tlustá. Seš nejtlustší z celý rodiny. Vedle mě seděl mladík, ten se zasmál a řekl mi, že je to teda silná karta, kterou asi nepřebiju. Povídám vnučce: ale vaše sousedka paní Nováková je tlustší než já. Týnka na to: no jo, ale ta je mladá, ta z toho vyroste! To se smál nejen ten mladík, ale celý kupé.”
Smály jsme se i my v čekárně. Dala jsem k dobrému hlášku mé dcery o mých malých prsíčkách.
Z ordinace vyšel mladík a směřoval k východu. Cestou se culil a řekl:
“Dámy, a před žehličkama, co se nahřívaly na kamnech, byly žehličky, co se do nich sypalo žhavý uhlí.”
“Mladíku, to vy nemůžete na rozdíl od nás pamatovat!”
“Máte pravdu, dámy, ale já chodím do muzea!”
To se smála i sestra. Vyzvala mě, abych šla do ordinace.
“Já ještě nejsem na řadě, přede mnou jsou ještě tady paní."
“Nene, jste, ony jdou až po vás, jen přišly moc brzo.”
“Jak se cítíte?” otázal se pan doktor.
“Venku je děsný vedro, ale v čekárně je příjemně.”
“Vedro?” zvedl pan doktor obočí.
“Jo. Hrozný, buďte rád, že jste tady.”
“Já se vás neptám, jestli je vám vedro, já se ptám na kolena!”
Ufff… no jo, nebyla jsem na kafi v kavárně, ale na ortopedii kvůli injekcím do kolen. Dál to už pokračovalo standardně. Dostala jsem dvě injekce, zaplatila nemalý obnos, a za tři týdny nashledanou.
Šla jsem ven do rozžhavených ulic a myslela na příjemné, vtipné, milé dámy a na mladííka, co jsem je poznala v čekárně ortopedie. Přála bych si, aby tam za tři týdny byli se mnou.
