Za deště na nich ťapkal déšť, ony se za to vděčně leskly a ve svých malých prohlubních ukrývaly malé loužičky vody, které za sluníčka pomalu, pomaloučku vysychaly. Protože však sluneční paprsky nedosáhly všude, stávaly se tyto prohlubně lákadlem pro včelky, které sem zalétávaly pít. Když nastala pravá letní vedra, kameny příjemně chladily do bosých nohou copatého děvčátka, které v domě, k němuž kameny patřily, rádo sedávalo se svou babičkou vonící kořením a bylinkami.
K tomu, že tu ty kameny byly, vedla stavitele domu samozřejmě nutnost. K vratům, k chlévům a stodole mohl díky nim hospodář i hospodyně dojít suchou nohou, i když byl zbytek dvorku rozbahněný. Není tedy divu, že byly pěkně ohlazené. Nikdo již nikdy nespočítá, kolik kroků jejich povrch obrousilo, které z těchto kroků byly unavené, těžké (když chodce tížily starosti), a kolik jich bylo lehkých, téměř tanečních – to když chodce potkalo štěstí. Kameny bývaly svědkem ranního spěchu hospodyně, bez odporu snášely tíhu dřeváků hospodáře, okusily i dětské nožky, které postupně odrůstaly a měnily se buď opět na nohy hospodáře či hospodyně, nebo mizely na dlouho či navždy. Stávaly se i oblíbeným místem, na němž se voříšci jménem Punťa po celé generace ve dne promenovali a pospávali, a za nocí vyli na Měsíc tak dlouho, dokud je někdo za spáčů nezahnal. A samozřejmě své stopy zde zanechávaly i stále hladové slípky, které ve spárách mezi kameny vyhledávaly své podivné pochoutky.
Nevím, jak by tyto kameny ohodnotil geolog, zřejmě by jimi nebyl nijak nadšen a s trochou pohrdání by je označil za „obyčejné“. Pro mne však byly a zůstaly nekrásnějšími ze všech. Kdepak všelijaké acháty, chalcedony či apatity, jimiž se pyšní sbírky muzeí; ty všechny jsou pro mne studené, neosobní a „jen“ vzácné. Moje kameny byly pro mne tím, čím byl kámen jako takový například pro Michelangela: čímsi živým, spřízněnou duší, jejíž tep člověk cítí, když na ni položí dlaň. Staly se pro mne symbolem krásných bezstarostných dní, plných slunce, obrovských malinových keřů, chvil strávených s králíkem Pepíkem v kotci, vůně nádherně studeného krechtu i sena ve stodole, s uzoučkým, leč neúnavným potůčkem na zahradě, který bublal i za silných mrazů, a nádherně vonícími liliemi v malé předzahrádce, která byla jediným místem, kam nesměl žádný z psů.
Vím, že už nikdy tyto kameny neuvidím, protože dům, který obklopovaly, je dávno zbořený, a dvorek jistě kryje moderní dlažba či beton. Navíc je jisté, že i kdybych si tam, kde jsem dnes doma, převezla všechny tyto kameny, nevrátila by se mi ona dětská bezstarostnost, kterou jsem prožívala v jejich blízkosti. I když jsem křtěná Vltavou, v prvních dnech, kdy mne odvezli od oněch kamenů, jsem si vždy v Praze připadala jako v kleci, na níž mi nejvíce vadilo, že je v ní plno kamenů.
Jediné, co mi z této mé „kamenné“ minulosti zůstalo, je jistota, že nejsou kameny jako kameny a i když mám ráda zeleň trávy a požehnanou barevnost květů, na tyhle svoje kameny stále ráda a s dojetím vzpomínám.
