Kdysi jsme s mužem pracovali v rodinné firmě na venkově. Jednou v létě, když jsem šla po práci lesem, jsem uhnula z obvyklé cesty a náhodou jsem se dostala k malému osamělému domku. Zdál se opuštěný a vypadalo to, že v něm už dlouho nikdo nebydlel. Široko daleko v okolí také nikdo nebyl, jen na malé zpustlé zahrádce seděl německý ovčák. Maximálně dvouletý pes byl přivázaný řetězem ke stromu. Byl špinavý a vyhublý na kost tak, že by se na něm dala žebra počítat. Starý, rezavý kastrol vedle něj byl prázdný.
„Chudinko. Máš asi hlad a žízeň,“ pomyslela jsem si.
Jenže jít k němu jsem se bála. Pokračovala jsem v cestě domů, ale pořád jsem na něj musela myslet. Na jeho ušlechtilou hlavu, a hlavně na ty jeho zeleno-hnědé oči, které na mě tak smutně koukaly. Srdce se mi svíralo, až se mi chtělo brečet.
Najednou jsem dostala nápad. Natočila jsem do petky vodu a v sámošce koupila buřty a krmení pro psy. Dalších pár dní jsem za ním pravidelně chodila, krmila ho a tiše jsem na něj mluvila:
„Hodný chlapec. Na, vezmi si to.“
Nejprve jsme byli vystrašení oba dva. On se vůbec nehýbal, jen nervózně těkal očima. Ale nevrčel a co jsem mu dala, vždycky snědl. Za několik dní moje slova a buřty přinesly první ovoce. Pes vrtěl ocasem a měl radost, že mě vidí.
„Už vím, jak ti můžu pomoct, chlapče!“
Tak přišla moje chvíle. Moje i jeho šance. Rozhodla jsem se, že ho tam nenechám. Vzala jsem dodávku, odepnula jsem psa ze řetězu a odvezla ho pryč.
„Co ale teď budeme dělat?“
Kladla jsem si otázku, když jsme přijeli domů a já zavřela bránu a pustila ho do zámeckého parku.
Ron v parku, foto Alena Velková, 2006
Bylo mi jasné, že to nebude žádný domácí mazlíček, a že musím neprodleně informovat rodinu. Proto jsem byla ráda, když přijel manžel. Běžela jsem za ním, pozvala ho na procházku parkem a oznámila mu, že pro něj mám dvě zprávy.
„Kterou chceš slyšet jako první, tu dobrou nebo tu špatnou?“ zeptala jsem se vesele.
„Tu špatnou,“ odpověděl.
„Ukradla jsem psa.“
„A jaká je ta dobrá zpráva?“ zeptal se muž bez náznaku radosti.
„Nechytili mě!“
Najednou k nám přiběhl pes. Mně připadalo, že se na nás směje. V manželovi by se ale krve nedořezal, když pes vyskočil, položil mu tlapy na ramena a olízl obličej. Tím si však muže získal a vznikla mezi nimi velká láska. Pojmenovali jsme ho Ron a zůstal s námi skoro na den přesně jedenáct let - od 23.8.1996 do 24.8.2007. Milovali jsme ho a on miloval nás i celou naši rodinu, ale jinak to byl hodně ostrý hoch. Pracoval jako hlídač v naší firmě, a navíc mi dělal osobního strážce. Vzbuzoval skutečný respekt. Jenom díky němu nás nikdy nevykradli.
A tehdy v létě se můj sen stal skutečností. Do mého života konečně vstoupili psi.
Od té doby si život bez nich neumím představit.
P.S. Úvodní foto bych nazvala „Psí láska proradná“… ta oddanost v očích Rona, který byl velký krasavec i ve třinácti letech, není určena manželovi, ale je směřována na buřty, kterými se snažil upoutat psí pozornost.
A pak věřte zamilovaným pohledům.
Ron a jeho dcera Ája, foto Alena Velková, 15.3.2007
