Dana (73 let): Vnoučata si nás neváží, jsme jim pro legraci
Ilustrační foto: Freepik

Dana (73 let): Vnoučata si nás neváží, jsme jim pro legraci

24. 9. 2025

Všechno co řekneme či uděláme, je špatné. Jídlo u nás není zdravé, televizní pořady, které nás baví, jsou hloupé. Naše názory jsou zastaralé. O dnešním světě nevíme vůbec nic. Takto na nás nahlížejí naše vnoučata.

Je mi vždycky smutno, když vidím nějaké starší lidi, jak si hezky povídají s mladými. Mám známou, která jezdí s vnučkou na dovolené, mají kamarádský vztah. Jednoho bývalého kolegu zase vnuk velmi často navštěvuje, učí ho různé technologické novinky, oba se zajímají o digitalizaci a věci s ní spojené. Vlastně závidím všem, se kterými jejich vnoučata hovoří, pro které jsou parťáci. Netoužím předávat mladým nějaká moudra, být babičkou, která poučuje a vychovává. Dávám si velký pozor, abych taková nebyla. Myslím, že jsem kamarádská, že neprudím, že mě zajímá, jaké mají mladí starosti a radosti.

Jenže já jsem vnoučatům ukradená. Nestojí o mně, nezajímám je. Nechtějí mě navštěvovat, nechtějí se mnou nikam vyrazit. A stejně se chovají k manželovi. Přemýšlíme, kde jsme udělali chybu. S dcerami i jejich partnery máme normální vztahy, všichni žijeme v jednom městě, máme to k sobě blízko. Nic po nich nechceme, jsme soběstační, oba řídíme auto a snažíme se mladé ničím nezatěžovat. Dcery jsou hodné, pracovité. Jedna má dva syny, druhá má dcerku. Já byla tak šťastná, když se děti narodily. Jako každá babička jsem si plánovala, jak je budu rozmazlovat. Dokud byli malí, bývali u mě poměrně často. Hlídali jsme ochotně, o prázdninách jsme s nimi vyráželi na výlety. Pak přišla puberta a bylo nám s manželem jasné, že kluci i holka budou mít jiné zájmy než dřepět u prarodičů. Mysleli jsme, že to přejde a že až budou velcí, zase vztah navážeme. Nestalo se.

Teď jsou všichni ve věku kolem dvaceti. Vnučka studuje, kluci pracují. No, spíše střídají práci. Jeden dělá co chvíli v jiném baru, další provozuje různé e-shopy, které střídavě zavírá a otevírá a taky hodně cestuje. Když manžel řekl, že je lepší najít si stabilní zaměstnání, než práci střídat, vysmáli se mu do očí. Dědo, ty mluvíš, jako bys žil v pravěku, řekl jeden z vnuků.

Pozvala jsem nedávno rodinu na oběd, přišly dcery, zeťové a vnučka. Kluci ne, aniž by se omluvili. Vnučka celou dobu koukala do mobilu. Má potetované celé ruce. Když jsem se na ty obrázky zadívala, řekla: „Tak co, babi, chceš mi říct, jak je to ošklivé?“ Nechtěla jsem říct vůbec nic, i když se mi to nelíbí. Prostě už raději neříkám nic.

Nechci na vnoučata tlačit, je mi jasné, že vztah k babičce a dědovi se nedá vynutit. Ale mrzí mě, že se chovají, jako bychom byli nějaký obtížný hmyz. Vlastně už nevím, o čem mluvit, aby mě nepovažovali za hloupou starou bábu. Když jsem vnučce nabídla zákusek, který měla vždycky ráda, protočila panenky a řekla, že normální lidi takové hrůzy nejedí. No co na to říct? Mně přijde, že je to drzost, ale protože nechci vyvolávat konflikty, mlčím.

Dcery říkají, že jsem moc přecitlivělá, že je normální, že si vnoučata s prarodiči nemají co říct. Tvrdí, že se svět rychle mění, mladí žijí jinak, než jsme žili my a proto se propast mezi generacemi prý čím dál víc prohlubuje. Nevím, možná to tak je.

Ale my s manželem jsme měli prarodiče rádi. Vzpomínáme na ně, zažili jsme u nich hezké chvíle a byli jsme s nimi v kontaktu, i když jsme studovali, pracovali, pořád, nejen jako děti.

Jsem z toho smutná. Vždy jsem si zakládala na tom, že jsme z dcer vychovali slušné lidi, mám ráda jejich partnery, jsou to fajn chlapi. Ale nenapadlo by mě, že mě zklamou vnoučata. Ony o mně vůbec nestojí. Jsem jim lhostejná. A já pořád přemýšlím, co dělám špatně. Možná jsem opravdu nudná stará ženská, se kterou nemají o čem mluvit. Manžela to taky trápí, i když to nedává najevo.

Zajímalo by mě, jak je to v jiných rodinách, jestli je běžnější to, co prožíváme my, nebo zda naopak jinde jsou vztahy mezi prarodiči a vnoučaty vřelejší. Proto jsem se chtěla svěřit, vyprávět to, co mě trápí. Pořád totiž přemýšlím, co udělat, aby rodina víc držela pohromadě, aby se scházely všechny generace, abychom měli o čem mluvit.

 

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

psychika rodina vnoučata
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.2 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Miloslava Richterová
Milí senioři, pokud se trápíte kvůli dětem či vnoučatům, která o vás nejeví zájem, prosím, přestaňte, docílíte tím jenom toho, že si přivodíte nemoc. Obnovte svou sebeúctu, stůjte pevně na svých nohách, věnujte se svým zálibám, nebuďte závislí, radujte se ze života, dokud můžete.
Monika Monca
Jak rada bych mela takovouhle babicku! Bohuzel, v nasi rodine se velice darilo agresivnim alkoholikum a zlomenym tyranym zenam, takze jsem uz pred 18.rokem se vsemi prerusila kontakty a vymanila se z kolotoce nasili. Tim hezci vztah jsem ale mela s praprarodici, bohuzel uz oba zemreli. Myslim ze nedelate spatne nic, proste mladi maji jiny zivot, vy se to i snazite respektovat, i kdyz vas muz moc ne (kecat dospelym lidem kde a jak maji pracovat je podle me neslusne, i kdyz predpokladam ze to bral jako dobrou radu - ktera se ale neslucuje s ndesni realitou). Vzala bych to jako fakt a stykala se pouze s temi, kteri se chteji stykat s vami. Pokud vnoucata nechteji, nemusi. Pak se ale take nebudou jiste divit, kdyz vy ztratite zajem o ne.
Renata Suková
I já mám velmi podobné pocity a zkušenosti. nejhorší je, že nejen s vnučkou (vnuk je fajn, i když si asi myslí své, je milý a nikdy mě neraní), ale i s dcerou a zeťem. Tam je problém , že se neshodneme v názorech na politiku a pokud vím, tento problém je mezi generacemi velmi častý. Našim mladým se daří-díky naší pomoci , ale i jejich píli a schopnostem , velmi dobře a nejsou ochotni připustit si, že ne každý , ne vlastní vinou, je na tom dost bledě. Konkrétně mi jde o nedostupnost bydlení pro mladé a na to navazující důsledky. Prý to tak vůbec není a čteme prý špatné noviny a díváme se na špatné stanice na TV. S vnučkou mi bylo doporučeno komunikovat stylem- říkat jen samé kladné věci, chválit, obdivovat a "lézt do zadku". Vůbec si nedovolím vyjádřit se k jejímu tetování, které hlavně pokládám za snahu dohnat si pocity méněcennosti , nedostatku sebevědomí. Znám spoustu bezvadných děvčat, která vůbec nemají potřebu přitahovat pozornost tímto způsobem. Ale co nadělám. Jen mě bolí, že se moje vnučka zařadila mezi ty kačeny, naštěstí už přestala aspoň na instagramu špulit pusu. Trochu jsem se s ní přestala stýkat, protože se mi příčí to "lezení někam". Tím ale vůbec nechci říct, že bych ji chtěla nějak protivně poučovat, nebo kecat jí do života. Ale zdá se mi smutné, že nesmím říci jakýkoli názor na cokoli.
Naděžda Špásová
Možná by bylo dobré ukázat vnoučatům, že na nich nejste závislí. Seberte se a jeďte na pár dní někam na výlet. Máme spoustu krásných míst, rozhodně bych nedávala najevo, že vás to mrzí. Jim je to fuk. Pokud jste oba zdraví, zkuste se o ně nezajímat a jestli jim dáváte peníze, tak s tím přestaňte. Oni z vás totiž mají tak akorát srandu. Prostě si to nenechte líbit a něco s tím dělejte. Pokud to neuděláte, bude to horší a horší.
Ján Zábranský
Ja si myslím že "opozdenú pubertu" prežívajú pani Dana s manželom. Nechali sa dlho unášať závislosťou - pripútanosťou k deťom, vnúčatám. Výsledok sa doavil.
Eva Kopecká
Děkuji za opravdu hezky článek od inteligentní babičky. Popisuje myslím dnes běžnou situaci. Úplně se s názory i zkušenostmi ztotožňuji. Mám spoustu zážitků s vnukem. Ty ustaly po nástupu do ZŠ. Třídu dostala učitelka, které se báli všichni, děti i rodiče. Vnuk se hodně změnil a uzavřel se do sebe. Na druhém stupni už to bylo lepší, učitelé byli kvalitní. Myslím, že paní Dana nemusí být nešťastná. Tohle je asi docela běžné. Ty děti prostě vyrostly. Nemůžou být stejné, jako dřív. Se mnou dneska vnuk taky moc řečí nenadělá. Ovšem ani s rodiči. A souhlasím s názorem, že místo trápení sebe sama měla babička na odmítnutí moučníku vnučkou něco odpovědět. Cokoli, co by vnučce dalo najevo, že jsem to pekla vždycky, vždycky to všem chutnalo, že se asi vnučce ty chutě změnily. Ohledně chlapců, kteří nepřišli a neomluvili se, škoda, že to nebylo při nějaké příležitosti, kdy by se to dalo použít. Třeba svátek. Rodiče by přišli domů a řekli. Měli jsme fajn odpoledne a hodně jsme se nasmáli. Hráli jsme hry o ceny. No tady máma má poukázku do cukrárny a já vyhrál ...nevím. Aby ti kluci viděli, že o něco přišli. To víte. Sedět z povinnosti u stolu s příbuznými, to je prostě neláká. A dnešní výchova je opravdu odlišná. My v našem věku prostě dělali, co se po nás chtělo. Ty dnešní děti takové nejsou. Těm spíš ustupují jejich rodiče, aby s těmi potomky vůbec vyšli...
Hana Řezáčová
Souhlasím s paní Škopánovou v 7:06 - opožděná puberta ... Dávejte jim vy najevo jak je máte rádi, jak jste rádi, že přišli, že jim to sluší ( i to tetování :-) ) , že nevadí odmítnutí zákusku ( to bych obrátila v žert - nevadí, zbyde dědovi ) apod. - a prostě nechala bych to být a netrápila se tím - jsou jací jsou, no, a třeba ještě dospějí ...
Kamila Svobodová
No nevím, ale myslím, že je to do jisté míry výchovou. Věkově bych mohla být paní dcera, mám děti ve věku jejich vnoučat. Je pravda, že vnuci si s babičkou často nerozumí, ale moje maminka to chápe. Ráda využívá jejich technologických znalostí, třeba jí vysvětlují různé věci s mobilem nebo "spravují" televizi, když se někdy ovladačem zatoulá do neznámých krajin, což nakonec umím i já. Děti chápou její věk, ale vždy se k ní chovají slušně a mile. Kdybych zjistila, že se chovají tak, jak píše paní, doma by bylo "rozdílení cen". Jo a k obživě jejich vnuků, primárně by vadila mně a manželovi, maminka by se možná vyjádřila mně soukromě, ale jim by pochopitelně neřekla ani popel.
Sylva Wiedel
Ano, dnes je bohužel taková doba. |Mladí jsou od mala vychováni jen ke konzumu. Je mi jich líto. Snad se to jednou zlomí a staré hodnoty zase budou mít nějakou váhu.
Olga Škopánová
Myslím, že vnuci a vnučka pisatelky mají ještě trochu opožděnou pubertu, čili bych doporučovala počkat až dospějí. I já jsem k mému dědovi našla cestu až v dospělosti, moc jsem ho milovala a jeho smrt mě velmi zasáhla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 39. týden

Až do 29. září budou na Pražském hradě vystaveny korunovační klenoty, které jsou jedním z nejvýznamnějších symbolů české státnosti. Co o korunovačních klenotech víte? To si můžete otestovat ve vědomostním kvízu tohoto týdne.