Život máme omezen časem, snažíme se proto své sny uskutečnit v době, když nám to situace dovolí a kdy jsme i schopni je realizovat. Realita bývá často ale zcela jiná. Naše snaha může narazit. Důležité je přizpůsobit se momentálním podmínkám. Tolik obecná charakteristika.
Já se snažil na své sny raději věřit. Neodháněl jsem je, spíš jsem šel za nimi. I když jsem po většinu svého pracovního života dělal něco zcela jiného, než jsem si vysnil v mládí. Občasným pesimistickým mezidobím se přitom člověk nevyhne. I já jsem je musel nějak překlenout. Ale to je život.
Když přišla padesátka, pořád jsem ve své sny věřil. Od mládí jsem totiž chtěl psát. Byl to sen. Velký sen, který jsem začal realizovat velmi časně. Už od svého čtrnáctého roku. Poznámky, komentáře ke svému životu, básně, věnované většinou dívkám a svému milovanému Středohoří, zkrátka, podrobný, až intimní deník, který jsem pečlivě ukrýval před světem.
Ze psaní se pro mne stala až jakási posedlost. Na našich četných dovolenkových cestách, které jsem absolvoval se svou ženou, jsem proto pilně plnil poznámkový blok dovolenkovými postřehy a zážitky i historií navštívených míst. Doma jsem tyto zápisky zpracoval do jakési reportáže, kterou jsem doplnil příslušnými fotografiemi. Ale ve své literární aktivitě jsem se neomezil pouze na cestopisné zážitky. Můj žánrový záběr byl daleko širší.
Když jsem začal své poznámky vydávat knižně, bylo mi skoro sedmdesát. Do dnešních dnů, tedy zhruba za dvanáct let, se mi podařilo vydat poměrně hodně titulů – cestopisy, vzpomínky, básně, fejetony, glosy i knihy historické.
Nikdy bych ale nenapsal a následně nevydal tolik knižních titulů, kdybych se před šesti lety neseznámil s jednou mimořádnou ženou. Tou byla pražská lingvistka dr. Věra Ježková. Naše přátelství, na jehož počátku bylo íčko, trvá dodnes. Jí vděčím za svých sedmnáct vydaných knih, které prošly její perfektní korekturou i případnými poznámkami k obsahu a stylistice. Knihy, které jsem do té doby vydal, bohužel korekturou neprošly.
Naše šestileté přátelství nezahrnuje, pochopitelně, pouze kontrolu mých knih. Ale i četné výlety po severočeském kraji i oslavy, které se týkaly vydání mých knih a mnohé další příjemné chvíle.
Literární aktivita mi dodnes naplňuje můj důchodcovský život. A je pro mne až jakýmsi hnacím motorem. Není to ale žádná touha být společensky potřebným. Je to prostě fakt, důležitý pouze pro můj osobní život. Je to taková prezentace sama sebe. A o to příjemnější, že součást mé literární tvorby je právě moje pražská přítelkyně dr. Věrka Ježková. Budiž jí za to velký dík.
♣
