My jsme s tím začali až s první synovou manželkou, takže před dvaceti lety a jelikož nám to přišlo jako hezká tradice, tak jí od té doby dodržujeme, tedy i bez ní.
Letos jsme v sobotu ráno s dědečkem dojeli do Makra a naivně jsme si mysleli, že si tam tu martinskou husu určitě koupíme. Mívali jsme i husy z domácích chovů, ale asi nejsme takoví fajnšmekři, aby nám husa z obchodu, většinou o polovinu levnější, nechutnala. Navíc dvakrát za sebou jsem měla husu od paní z vesnice nad námi a než jsem jí mohla nasolit a nakmínovat, strávila jsem vždycky skoro dvě hodiny tím, že jsem se z ní snažila čímkoli, nožem, nehty a nakonec pinzetou, odstranit černé pysky, co na ní po oškubání peří zbyly. Letos jsme tedy vyrazili pro husu do Makra. Ale tam už žádné neměli. Koupili jsme si tedy aspoň svatomartinské víno, dvě lahve bílého, dvě červeného a dvě lahve růžového a jelikož mám v mrazáku krásnou českou kachnu, řekli jsme si, že si tedy dáme kačenku.
Potom jsme se ale dojeli ještě podívat do supermarketu a ejhle, tam na rozdíl od Makra měli hus, že by s nima zastavili Vltavu. Krásných, růžovoučkých a buclatých husiček. Chtěla jsem čtyřkilovou, ale dědeček si vybral větší. Měla 5 kilo 30 a co stála? No loni jsem za tu cenu měla husičky dvě, čtyřkilové. Tehdy jsem po krátkém rozvažování vzala husy dvě, jednu na sobotu s kamarádkou Lenkou a druhou na Martina s dědečkem a Petrem. Obě byly trochu přes čtyři kila. Zaujala jsem tím jakéhosi starého pána. Motal se kolem mě a pronášel úvahy o tom, jaká asi bude pečená husička s červeným zelím a tvářil se, že bych ho měla pozvat. To si vážně myslel, že jsem sama ženská, jdu si péct martinskou husu a protože mám dvě, potřebuju na ní někoho pozvat? To ale bylo loni a "co bylo včera, už není dnes." Letos to tedy byla husa jen jedna. No jo, pochopitelně všechno je čím dál dražší, jenom nevím, proč chtěl dědeček zrovna tu velikou husu. Asi, aby mohl machrovat před svým kamarádem, který vždycky říká, že oni jsou jen dva a že by to sami nesnědli. Letos dokonce prý domácí husičku dostali od souseda, který je chová, ale rozpůlili si jí a půlku si dali do mrazáku. Na jindy. Dědeček mu na to odpověděl, že by tedy mohli někoho pozvat, třeba nás, že bychom jim s tím rádi pomohli. Ale to se za ta léta, co se spolu kamarádí, ještě nikdy nestalo.
Takže paní husu, velkou, převelikou, jsem den předem nasolila a nakmínovala, dala jsem jí péct pomalu přes noc, brambory na knedlíky jsem si taky dopředu uvařila a těšila se, že bude i červené zelí. Polévku, kaldoun jsme poobědvali už den předem, protože jinak by toho bylo moc najednou a martinské, ořechovou náplní plněné rohlíčky, jsem taky upekla. Já jsem tedy udělala vše, tak jak má být. Zbýval ještě ten sníh, a doufala jsem, že by klidně mohl přes noc napadnout, ne?
Nenapadl, ale nevadí, zkusíme to zase za rok, třeba se to podaří.
FOTO: Dana Straková
