Začalo se budovat, ale zkušenosti chyběly. Ajzbonští tovaryši, jak se jim hezky česky říkalo, se u nás objevili už dřive - za stavby koněspřežky z Českých Budějovic do Lince. A za nimi začali přicházet další. Z Itálie, Dalmácie, Bosny, Chorvatska a přilehlého okolí. Už totiž měli zkušenosti s podobnými stavbami v Alpách. Prostě, zájemná výpomoc v rámci rakousko-uherské monarchie...
Dostali další jméno - trhani. Nejen proto, že trhali skály. Jejich oblečení bývalo orvané také, protože většinou žili jako ubožáci na hranici bídy. A ještě jedno označení přišlo. Barabové. Bylo pejorativní a vzniklo údajně podle biblického lotra Barabáše. Jelikož byli barabové cizí, tudíž jiní. Mluvili divným jazyky, zvláštně vypadali, a tak se jich všude báli. Prý u nich má také původ ryze česká "barabizna". Nuzní a otrhaní dělníci totiž žili v nouzových chatrčich nevábného vzhledu. Navíc si muži do Čech často přiváděli rodiny a doufali, že se vypracují k lepšímu životu. Že si třeba jejich umu konečně někdo všimne. Občas se totiž stávalo, že se mezi trhany vybírali traťoví hlídači - a to byl sen každého baraby. Dostat jistotu dobrého živobytí a strážní domek k tomu. Někdy dokonce i penzi.
Barabové (ŠumavaNet.cz)
Jenže to povětšinou dopadlo jinak. Barabům se dobře nevedlo, protože těžce dřeli za pár krejcarů. Pak muži i ženy utápěli své marné naděje v lahvi. Opíjeli se, aby zapomněli, aby jim nebylo smutno po dalekém domově nebo aby necítili bolest a únavu. A jejich děti podle toho vypadaly a rostly...
...A pak ta trhančata, malá, drobná a pisklavá! Do hrobu přijdou jednou najisto, ale do kolébky - ne tam ne! A kde bude ten hrob? Což musí být kolébka i hrob vždy na jednom luhu? Dnes se trhanče narodilo, za měsíc je snad o sto mil dál, jeho vlast je širý svět, zlatem poseté nebe je střechou jeho rodného domu. Roste a nezamiluje si žádný keř, žádný vrch žádný luh, žádný ani koutek obydlí, jakmile to začíná oplítat dětskými, zlatými sny, jakmile zapouští někam srdéčko své kořeny, již zas násilně vytrženy a vlají větrem...
Barabové s dětmi (ŠumavaNet.cz)
Autorem těchto řádků je Jan Neruda. Novinář se v něm nezapřel. Když se jednou přijel podívat na Šumavu na dostavbu špičáckého tunelu, natolik ho zaujal bídný život barabů, že napsal svou slavnou povídku Trhani. S velmi reportážním nádechem.
Mimochodem - špičácký tunel - barabové ho ve skále vylámali za necelé tři roky (1874 - 1877). Pracovalo se mezi dnešními zastávkami Brčálník a Špičák na trati Klatovy - Železná Ruda. A představte si, že délka kutaného tunelu - 1747 metrů - byla v Čechách bezkonkurenční až do roku 2007, kdy ji o jedenáct metrů překonal Březenský tunel na chomutovské trati. Z našich železničních tunelů je pořád třetí nejdelší. Od roku 2018 totiž vede ten Ejpovický se svými 4150 metry.
Dobové foto ze stavby Špičáckého tunelu (ŠumavaNet.cz)
V době největšího rozkvětu železnice byli barabové nasazeni na mnoha mistech v Čechách a na .Moravě. Budovali například dráhu z Olomouce do Prahy nebo z Brna do České Třebové. Ale taky třeba lokálku z Kamenického Šenova do České Lípy. Vypráví o tom povidka Lipia a Silvio z Horního Prysku z mé milované knihy Rumburský skrojek, kterou jsem od ségry dostala k desátým narozeninám. V ní jsem se dočetla o barabech poprvé.
Není divu, že na takových složitých stavbách, kde se pracovalo s výbušninami, často docházelo k neštěstím a smrtelným nehodám. A konce barabů bývaly stejně smutné, jako jejich život. Většinu z nich totiž jejich okolí považovalo za bezvěrce. Mnozí byli jen jiného vyznání - hlavně mezi Balkánci bylo hodně muslimů. Pohřbíváni proto bývali bez obřadů, mimo hřbitovy a často do společných hrobů.
Na již zmíněné Šumavě v Železné Rudě pro jakés takés pohřební účely sloužila kaplička sv. Barbory a sv. Antonína na kraji města. Ani tam se ale nebozí trhani na hřbitov nedostali. Vždycky je jen tak zahrabali na určitém místě u Špičáku. Často do společných jam. No a šla léta a na baraby se zapomínalo...
Kaple sv. Barbory a sv. Antonína v Železné Rudě (foto z archivu Šárky Bayerové)
O jejich pohřebišti se ale pořád vědělo a informace se předávala naštěstí dál. Pak konečně přišla dobrá doba a Železnorudský klub se na přelomu tisíciletí citlivě postaral o důstojnou a pietní úpravu. Byla jsem tam. Nádherné místo. Ale pořád smutné.
Pokud tedy někdy náhodou pojedete vlakem do Železné Rudy, vzpomeňte si v jejich tunelu na ubohé ajznbonské tovaryše, kteří u nás přišli o život. Daleko od svých domovů ...
R.I.P. barabové... (Pohřebiště u Železné Rudy - foto z archivu Šárky Bayerové)
Fakta: Informace Železnorudského klubu, ŠumavaNet.cz, Wikipedie; Rumburský skrojek pohádek, pověstí a příběhů - František Nečásek, Severočeské krajské nakladatelství, 1963;
