Je to tak trochu paradox. Ačkoliv za svou šedesátiletou kariéru málokdy dostal od režiséra hlavní úlohu, přesto ho snad každý okamžitě pozná. A to dokonce nejen na první pohled, ale i na první poslech. Tak výjimečným byl František Filipovský, herec, jenž více než kdo jiný potvrzoval pravidlo, že není malých rolí. Z několika stovek postav, které na divadle, ve filmu a v rozhlase vytvořil, zůstávají v paměti mnoha diváků například jeho inspektor Mrázek ze série Hříšní lidé města pražského či snaživci Mazánek a Krhounek ze studentských komedií pro pamětníky.
Filipovský byl skutečným králem dabingu a prvním hercem, který vystoupil živě v Československé televizi. Poctou jeho dabingovému umění je Cena Františka Filipovského, která se od roku 1995 uděluje v Přelouči za nejlepší výkony v tomto oboru.
Ve filmu patřil jeho hlas neodmyslitelně zejména k francouzskému komikovi Louisi de Funesovi, skvěle namluvil také babu Jagu z ruského Mrazíka a hlas propůjčil i večerníčkovskému klukovi z plakátu či medvědovi z Pojďte, pane, budeme si hrát. Filmoví experti dodnes tvrdí, že Filipovského dabing Funese je lepší než originální hlasový projev francouzského mistra.
František Filipovský se narodil 23. září 1907 v Přelouči. Divadlo hrál od dětství jako ochotník. Po kurzu na obchodní akademii začal v Praze studovat dějiny umění a estetiku. Z filozofické fakulty ale utekl k herectví. Před válkou vystřídal několik divadel, pak zakotvil v Národním divadle v Praze, s nímž se rozloučil až v roce 1992, rok před svou smrtí. Malý velký herec zemřel přesně před 20 lety, 26. října 1993. Bylo mu 86 let.
Co o Františku Filipovském 
možná ještě nevíte
* Jelikož jeho otec působil také jako regenschori, tak mladičký František zpíval v  kostele na kůru. Měl hezký zvučný alt a byl nepostradatelný při  církevních obřadech, například pohřbech. Jak sám později vzpomínal, dost  ho to omezovalo v jeho dětském životě, protože kvůli zpívání  občas nestihl zajít do kina. V biografu pro změnu uplatňoval svůj muzikální talent – v éře němého filmu totiž hrával v orchestru. Při některých  představeních dokonce sám improvizoval na piano a mnoho filmů tak viděl z  orchestru třeba i patnáctkrát.
* Přestože ztvárnil role šplhounů  Mazánka či Krhounka, nebyl kdovíjaký student. V prvním ročníku gymnázia v  Pardubicích propadl a musel jít studovat do Hradce Králové.  Později nedostudoval filozofii na Univerzitě Karlově.
* Zapsal se do historie Československé televize. Při prvním živém vysílání 1. května 1953 ho zavolali hodinu před začátkem. Narychlo pro něj přijelo auto a on pak bez přípravy zpaměti zahrál před  kamerou Harpagona. A skvěle!
* Několik měsíců před smrtí mu vypověděly hlasivky službu – jemu mistru  slova a výjimečnému dabérovi. Pak už nemluvil a dorozumíval se jen posunky...
Vyrůstala jsem v rodině, která je dnes už jen 
v pohádkách, vzpomíná dcera Pavlína Filipovská 
„Byl to vzorný,  bezvadný táta, který se mně a bratrovi věnoval, jak jen mohl. Vždycky si na nás našel čas. S bratrem jsme měli to štěstí, že jsme vyrůstali v  rodině, jak má být – v takové, co už je dnes skoro jen v pohádkách!  Prostě rodiče nám vytvořili opravdové zázemí. Tatínek mě brával do divadla, od mládí jsem v  tom prostředí vyrůstala, ale já herečkou být nechtěla – a on na to ani  netlačil. Nakonec nějakou souhrou náhod jsem u tohoto povolání také  skončila, i když se to samozřejmě s tatínkovým zaměřením nedá vůbec  srovnávat, protože já celý život jedu po jiné koleji.“
 
		 
                         
                         
                         
                         
                         
							 
							 
							 
							 
							 
							 
					 
					 
					 
					 
					 
             
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								