„Zemřeš násilnou smrtí. Sebevraždou nebo utopením,“ řekla cikánka poté, co do mě zabodla černé oči, a aniž by si všimla kamarádů, bez dalšího slova odešla. Baba jedna! Vyděsila nejen mě, ale i ostatní kamarády z ulice ve chvíli, kdy jsme lezli z cihlové zdi brněnské psychiatrické léčebny. Dodnes ji vidím a bojím se pravdivosti věštby.
Po mnoha letech jsem s nostalgií prohlížela černobílé fotografie zhotovené před více jak šedesáti lety, a vybavila se mi scéna, kterou nemohu vymazat. Byt se rozplynul a já seděla v kraťasech na trávě před zdí léčebny a vyprošťovala z hlíny miniaturní lahvičku. Ne, že bych byla klientkou zmíněného zařízení, jen zeď byla v bezprostřední blízkosti mého domu.
Cikánka nás míjela ve chvíli, kdy jsme si hráli. Denně jsme soupeřili v rychlosti lezení a běhu po vysoké zděné ohradě, ve snaze zahlédnout obyvatele jednotlivých pavilonů. Některé jsme znali jmény a k jejich velkému potěšení loupili dozrávající úrodu z jimi obhospodařovaných záhonů. Pravděpodobně vše s vědomím a pod tajným dohledem ošetřovatelů. Adrenalinovým zážitkem byly chvíle, kdy některý z pacientů utekl a začala honba za uprchlíkem. Nevím, jak nehoda byla řešena ústavem, ale verbální pošta aktivovala rodiče, obávající se o bezpečnost dětí, a všichni neúnavně pročesávali stráně směřující k letišti tak dlouho, dokud nedal někdo podnět k ukončení akce. Stráně byly laskavé i nebezpečné a dnes mohu přiznat, že nás zde několikrát obtěžoval podivný „strejda“ v době, kdy jsme si ještě hrály s panenkami.
Je zvláštní, že i dnes, ve věku 70 let si pamatuji věštbu cikánky.