Je to téma pro bohaté i chudé. Nikdo se mu nevyhne. Nejde se z něho vyplatit, ani vykroutit. Zde manipulace neplatí. Přijmout své neúspěchy a chyby jsem se již naučil. Mohu se z toho jen poučit. Zbývá mi poslední úkol. Přijmout svou smrtelnost. Za půl roku mi bude 72 let. Větší polovina mých spolužáků z učení se na mě dívá již z nebe. Přiznám se, že s tímto důležitým faktem jsem se ještě nesmířil. Pro svůj další klidný život to musím přijmout.
Mám ve svém věku ještě maminku. Ta je s tím dávno smířená. Má to jednodušší. Věří v Boha. Možná se do nebe i těší. Já jsem ateista, tak se musím s tím poprat. Většina lidí si na konci života položí otázku: „Měl můj život smysl“? Na druhou stranu nemusím uvažovat o tom, zda můj smysl měl, má nebo bude mít. Jsem přesvědčen, že měl.Nenarodil jsem se, bohužel, do šťastné rodiny, a mé dětství bylo patologické. Měl jsem na vybranou. Buď zůstanu, kde jsem, nebo se s tím poperu. Naopak mě to posílilo. Vše jsem si musel získat svými fyzickými i duševními silami. Proto nezávidím a přeji. Nic jsem od nikoho nedostal, proto si vážím sebe za to, čeho jsem sám získal. Celý život se vzdělávám a přijmout svůj konec beru jako součást mého celoživotního vzdělávání.
Myslím si, že osud má člověk nějak geneticky určený, ale má na výběr několik desítek cest. Záleží jen na něm, po které bude v životě kráčet. Také si dáváme otázku: „Jsme se svým životem spokojeni“? Splnilo se nám to, co jsme od života chtěli“? Někteří lidé mají tendenci svalovat vinu na druhé za svůj „nepodařený“ život. Nebo na nepřízeň osudu.
Když člověk přemýšlí o své smrtelnosti, pociťuje úzkost a nejistotu. Nesmíme odmítat tuto realitu. Jedině, když smrt přijmeme, tak zbytek života si můžeme v klidu ještě užít. Nejlépe v rodinném kruhu. Život nevlastníme, máme ho jen půjčený a musíme ho vrátit. Člověk je jedinou živou bytostí, která ví, že musí zemřít. Někdy jsou tímto tématem lidé přímo posedlí. Pro svůj klid se budu snažit se s tím smířit. Držte mi palce.