O svých učitelích, spolužácích i o posledním třídním srazu jsem tu již psala. Nicméně, stejně mi to nedá, abych se alespoň nezmínila o srazu po 50 letech v Lomnici nad Popelkou o minulém víkendu.
Jsme třída (vlastně třídy dvě, C a D), která se schází pravidelně. Dalo by se tedy soudit, že nám setkání není tak vzácné. Avšak roky běží, někteří už nejsou mezi námi, jiní jsou podle zpráv dost nemocní, někteří se objeví znenadání po mnohaleté pauze a jiní se naopak beze stopy ztratí. A pak je několik těch, kteří srazy "bojkotují" od začátku.
My stálí jsme za každé setkání rádi. Nejen, že se měníme my, ale každý náš sraz je něčím nový. Ještě minule, před 2 lety, jsme slavili v restauraci u lyžařských skokanských můstků. Na ten nejvyšší jsem během odpoledne ještě se 4 dalšími vylezla. Letos nám organizátorka Zdenka změnila program. Tím mi odpadla obava, že tam letos možná nevylezu.
Již v půl 2 jsme se sešli před školou a byla nám umožněna její prohlídka. Takřka 80letá budova neztratila i přes modernizaci interiérů nic ze své architektonické kvality. Široké chodby, prostorné třídy. Tam zcela nová tělocvična a tady naopak parkety a stupínek, po nichž ještě šlapaly naše nohy. Zlatým hřebem návštěvy pak byl výstup na skleněnou kopuli školy, odkud se nabízí jedinečný pohled na centrum města.
V 15 hodin jsme svorně odjeli jednovagonovým motorákem do sousední obce Nová Ves, kde jsme měli zamluvenou oslavu v novém moderním penzionu, v němž se údajně koná většina lomnických společenských akcí i soukromých oslav. Strojvůdce a průvodčí v jedné osobě asi nikdy tolik lidí najednou nevezl. Bylo nás přes 30. Zbytek včetně dvou učitelek, které naše srazy pravidelně navštěvují (tehdy byly mladé, dnes je jim "pouze" 74 a 78 let), dorazil až na místo. Penzion stojí jen několik desítek metrů od železniční stanice a z jeho terasy se kouká přímo na koleje ve vzdálenosti asi 5 metrů.
Ačkoliv jsme v porovnání s někdejšími srazy ubrali na intenzitě slavení (téměř nikdo nekouří, nikdo se neopil a ani se netancovalo), přesto vládla pohoda a nikdo se rozhodně nenudil. Paní učitelky se rozloučily o něco dříve, aby stihly vlak zpět do Lomnice v 19 hodin. Všichni jsme si na vlak počkali na terase a pak mávali jako o život, až se ostatních pár cestujících divilo, co to tam ti zralí vyvádějí. Strojvůdce troubil a už pomalu jen scházelo naskakovat za jízdy.
Odhlasovali jsme si, že se rozhodně sejdeme opět za 2 roky. Věřím, že to každý podle svých možností dodrží. I když, jak řekl jeden spolužák, o němž se ví, že nedávno prodělal léčbu zákeřné choroby, ..."kdo ví, kde budeme".
Važme si života a hezkých chvil a přejme si navzájem jen dobro.
