Jindřichu, o vlasech to možná není, ale o výšce ano, tedy pro mě. Nedovedu si představit, mít vedle sebe menšího chlapa.

Naprosto s vámi souhlasím. Zvěř je po dlouhé zimě slabá a štvaní psem je pro ni velký stres, který může mít fatální následky. Někteří majitelé psů by zasloužili pár facek.

Úplně vás chápu...mám to taky tak...počítač a mobil, láska na zbytek života :-)

Já v létě nosím široké kalhoty, které vypadají jako sukně, je náročná, abych se v nich nepřerazila, proto chodím stylem "paní kněžna"...důstojně a občas si je musím podkasat :-)

Dano, vy vlastně nevíte, co chcete :-))

:-) :-) Žít co nejdéle zdravý je přesně to, co si většina lidí přeje, aby rozuměli tomu, na co nestačí aneb Stáří už nebude blbec :-) :-)

Originální, osvěžující text.

Děkuji za upozornění.

Hezká procházka, pěkné fotky.

Sice trochu nostalgie, ale vím, o čem píšete a jak se cítíte. Také jsem to zažil a také jsem sedával v kavárně v pražském podloubí. Ale znáte to: podloubí je lásky podhoubí. A ono se to nakonec naplnilo, což může nastat i u vás. Zejména, když jste takový básník a spisovatel. Také jsem měl vizi vydat publikaci, ale vůbec nevím, jak do toho - kdo a proč by ji vlastně vydal?!? Také jsem se začetl do vašeho Okna do světa a tam v knize návštěv vyjadřuje obdiv několik žen... Je pravdou, že štěstí je opravdové pouze, když je sdílené. Ale ono to přijde!

Paní Helenko děkuji za zajímavé povídání o zemi, kterou znám jen filmů či knížek. Není nad skutečné zážitky a postřehy. Dík.

Elenko, ty tvoje úžasné fotky s vtipknými popisky jsem si musela 2x prohlédnout, jak se mi líbí. Držím se hesla o kterém píšeš, že senior má jít dvakrát denně se psem, i když ho nemá. Přesto jsem někdy lajdák a jdu jen jednou denně, ale za to na celé dopoledne. Děkuji za obrázek i popis ťuhýka, toho asi u nás nikdy neuvidím. Líbí se mi fotky i na FB.

ALI, Ty nikdy nezklameš. Je pro mě velkým potěšením číst Tvoje řádky. U nás je to s holešovskými vnoučaty jasné. Ten nestarší je celý děda - rozvážný a pomalý. Ta dvojčata celá babička - splašení, hluční, prostě Vodnáři. Ale jsou naši, z rodičů nemají vůbec nic.

Díky za každonedělní dávku kultivovaného humoru.

Nejen poezie, ale i silný příběh. Děkuji.

Překrásné.

Díky za pozvánku. Zrovna dnes jsem si poslechla ze záznamu Blízké setkání Terezy Kostkové, jehož hosty byli Tereza Brodská a Pavel Ondruch. Hlavním námětem rozhovoru byla právě zmíněná hra v divadle Ungelt.

Pěkné.

Tak jsem se po ránu zasmála, děkuji za článek. Nebylo to ale škodolibé, jenom to ve mně vyvolalo vzpomínku na podobné všudypřítomné bláto, když jsme, ještě jako děti chodily se sestrou a přes ulici bydlící kamarádkou do školy. Tehdy se stavěla nová hala přádelny a veliká budova podnikového ředitelství v mém rodném městě a bylo to několik let strávených v bahně. Jediné štěstí bylo, že se tehdy nosily barevné holínky:-). Měly jsme za tu dobu stavby několikery a po přebrodění bláta jsme se je vždycky snažily umýt kde se dalo. Když bylo po dešti, vymetly jsme cestou na náměstí ke škole všechny louže.

Hezké zamyšlení nad náhodami. Ať vás stále potkávají jen ty šťastné. :-)