Takové dilema jako vy jsem nikdy řešit. Vůbec jsme neměli sraz ze základky, pokud byl, tak jsem o něm nevěděla, ani z výšky (po 68. všichni spolužáci z našeho oboru zůstali za hranicemi). Scházíme se jen se spolužáky z gymnázia. To naše by letos slavilo 100 let, kdyby se slavilo. A to bych si nenechala ujít, protože nás ubývá čím dál tím víc.

Hezké fotky z nemocnice - hlavně, ať tam nemusíme nedobrovolně :-)

Potěšilo mě povídání i fotky z Prokopáku. Na jedné fotce je i lavička, na které jsem kdysi seděla s kamarádkou.

Ireno, prima, snad to klapne.

Ano, i takové záměny se stanou. Horší když pár dnů trvá, než se omyl vyřeší. Nikdy se mi nelíbily v nemocničním sociálním zařízení ty naplněné, volně přístupné "džbány", stojící v regálu a čekající, až je sestry odnesou do laboratoře......

Tak to je dobré. Holohlavé lidi potkávám už téměř 70 let, a až teď se zjistilo, že za to může covid z roku 2020. Člověk by nevěřil, za co všechno může covid... i zpětně (!) - třeba staletí...:)

Také se nestavím na odpor. Na čtverečky kladu prsty ráda. Ale co z toho někdy vznikne?

V poslední době se spíš zamýšlím nad časem naší planety než nad svým. Děkuji za krásnou úvahu.

Pěkné, pěkné, pěkné. Trochu závidím, i když hodně přeji, protože i mně by se líbilo zase vás někde potkat. Ale ještě není všem dnům konec a "zase společensky žít" se teprve začíná. Zajímalo by mě, kdo jsou ti, které jsem nepoznala. Myslím si, že na třetí fotce od konce by to mohli být Měchurovi s paní ??? . Důležité je, že srazíky začaly. Jen tak dál!

Mně se teď nejvíc líbí " Dobrodružství Sherloka Holmese ", které sleduji každou sobotu od 10.10 hod na ČT 1. Je to velmi kultivovaný seriál, jehož jednotlivé díly trvají snesitelných 55. min. Herkile Poirot je také fajn, ale je moc dlouhý. Severské detektivky pro přílišnou brutalitu vražd nesnáším !

Myšlenka, která se s malou obměnou stále vrací.... Ale verše jsou krásné.

Poměřovat se, to ne. Každý by měl znát svoje hranice. Pokud někdo vypadá "zadek lyceum, předek muzeum", tak by se měl zamyslet.....

Děkuji za nápad kam se vydat, až pojedu za kamarádkou.

To je dobře, že se to vydařilo!!!

Moc děkuji za skvěle zorganizované setkání a moji osobní premiéru s íčkaři. Těším se na další.

Taky voňavá prémie z autobusu: Pátek odpoledne a narvaný autobus směrem Praha – Mělník – Štětí opouští Florenc. Pravidelně dojíždějící mi drží mé místo vzadu – víme, že bude zase sranda. Vyprávíme si životní příběhy i novinky z uplynulého týdne a jádro tam tvoříme dva muži z papíren a jedna žena z ČKD a vždy několik studentek a vzájemně si nahráváme a narážka střídá narážku na politiku, ale i na fotbal, hokej, atd. Co je zrovna aktuální. Je vedro a některé už přemáhá spánek. Konečně jsme se vymotali z Prahy – zadek modrého kloubového Ikarusu – nebo Čabajky – jak chcete se vrtí ze strany na stranu na naprosto rovném úseku a uháníme asfaltkou mezi poli jako nějaká barová trochu opilá tanečnice. Náhle nás z toho kolébání vyrušil močůvkový odér. Pohodu vystřídaly kyselé pohledy a chvatná snaha o utěsnění všeho, co bylo otevřeno – je už ale pozdě – je to mezi námi a pubertální holky už to nemohou vydržet a volají fůůůj. Starší paní je chce umravnit a tak káravě do ticha a smradu básniciz pathosem prostře: „Děvčata, to je země, tak se neofrňujte!“ Chvilku pauza a pak to glosuji: „Paní, to je hezké, že jste se přiznala, ale s tím se tady vůbec vzadu nechlubte, tady se to dá krájet“. Ten vtip postupně lidem dochází a vlna smíchu postupuje autobusem, některým to došlo a když se vracela, ale ti se smějí o to hlasitěji, aby ostatní věděli – že nejsou přeci blbí, že jen špatně slyšeli. Cunaami smíchu jde odzadu „čabajkou“ až k řidiči, ten vypne na chvíli „Zelenou vlnu Hvězdy“ a zapne mikrofon a hlásí: „Ta paní, co se k tomu přiznala, tak ať si vystoupí“ a přibrzdí, otevře dveře – pak je zase zavře – jen chtěl ten vtip vygradovat a všichni se zase smějí – on pustí hudbu https://www.youtube.com/watch?v=uzxVIIFlRgE&list=RDuzxVIIFlRgE&start_radio=1 a jedeme dál. . . . . . normální páteční odpoledne někdy před prázdninami.

Moc hezké.

Inspirativní článek na pěkný výlet. Já bych jej ovšem z vlastní zkušenosti nazval ,,Poučná ne-stezka Olšina. " Někdy počátkem devadesátých let jsem končil cvičení na Boleticích a po jeho skončení jsem svou tankovou jednotku vagónoval na nádraží v Polečnici. To je přes les plus mínus kilometr. Tanky byly na vagónech, pozdní srpnové odpoledne a odjezd byl až druhý den ráno. Tak jsem poučil zástupce a vydal se na výlet k Olšině. Tehdy totální divočina, bez chodníků, naučných tabulí apod. Od dětství se zajímám o přírodu a i původní středoškolské vzdělání mám přírodovědného zaměření. Obdivoval jsem kdejakou rostlinku, pozoroval kdejakého ptáčka, v tůňkách vodní drobotinu. Začalo se smrákat, když jsem došel na dohled tak padesát metrů od břehu. Padesát metrů. Tak ještě ke břehu a než se setmí zpátky na nádraží. Udělal jsem krok a zapadl po kotníky do bahna. Ztěžka jsem vyndal nohu z bahna a udělal další krok. To už jsem zapadl po kolena. Zvláštní... půda kolem mne porostlá ostřicí se zdála pevná. Vytáhl jsem jednu nohu, ale druhou se propadl až nad kolena. Začalo se rychle stmívat. Pomalu jsem propadal panice. Nemohl jsem se z bahna dostat. Nevím proč jsem si vzpomněl na scénu s Jiřinou Švorcovou z Krále Šumavy. Lehl jsem si na břicho a snažil se dosáhnout nejbližšího trsu. Byla už úplně tma, když jsem se dostal na pevnější půdu. Jak jsem vypadal je vám asi jasné. Jenže já jsem nevěděl kam dál. Dopředu jsem nemohl a dozadu nevěděl kudy. Když se podíváte na mapu, tak je to vše maximálně v desítkách metrů. Z dálky jsem slyšel vlak a pak mi někde za zády pár desítek metrů prohučela lokálka. Tápal jsem ve tmě, než se mi po nekonečné době podařilo dostat na násep. Zpátky jsem šel po trati. Přišel jsem na stanici kolem půlnoci. Stáhl jsem ze sebe maskáče, něco smyl, něco vypral v potoku a převlékl se do čerňáků (tankistické montérky). Ve světle baterky jsem pak studoval mapu. Celou dobu jsem se vlastně pohyboval na dvou stech metrech. Na celou příhodu jsem po letech zapomněl až teď mi ji pan Sotona připomněl. Takže co na závěr? Myslím, že jako cíl výletu mohu doporučit. Jen se prosím držte chodníčků a naučných tabulí, nebo vás ta ,,ne-stezka" ,,poučí" jako mne. ;-)

Ano, většinou to tak bývá, že člověk to horší z paměti vymaže nebo si alespoň vylepší.

Hanko, myslím, že by jsi se neměla nechat otrávit nějakým prudičem, zažilo nás to tady už víc. Vím, že to dokáže hodně otrávit, prostě ho ignoruj. Zkus ho nenechat vyhrát, vím, že to není jednoduché. Volba je na tobě a není to jednoduché. Měj se hezky. :-)