Tak to ten pouliční hudebník musel být veliký hrubián a hlavně neznalec lidských slabostí, protože dítě dokáže otevřít i sebelépe opancéřovanou peněženku, aby lidé nějaký ten „chlup“ upustili.Horší je, když tam něco chcete umělci přihodit a zrovna vám chybí drobný peníz, tak pak musíte zaplatit svou produkcí. https://www.youtube.com/watch?v=DUw-VpbebzU

Eli, tak to je krásný, není k tomu co dodat. Fotky jsou jako vždy super. Raní ptáče, dál skáče. :-)

Unavená jsem byla dříve často, dalo se to vysvětlit velkým pracovním vypětím. Dnes si zvýšenou únavu zdůvodňuji stárnutím, stačí si častěji odpočinout. Na prevenci chodím, snad by mne tedy pí doktorka na anémii upozornila.

Žádný ze zde uvedených neznám. Tipy se mohou hodit. Díky.

Napadla mě pouze ulita od nějaké říční škeble, ale to asi nebude.

Petrovi to nezávidím, ale jinak to je hezké místo, kam se stále vracíte, a to za každého počasí.

Milá Soničko díky za zajímavý článek o kraji, který vůbec neznám. Fotografie jako vždy moc hezké*

Laskavé vyprávění, laskavé fotografie o lásce k přírodě, děkuji.

Milá Soničko máš to skutečně nádherné a přímo obdivuhodné*. Vím moc dobře co to dá všechno přímo mravenčí práce, ale znám i tu zaslouženou radost.

Věrko, pojala jsi déšť moc hezky a všestranně, jak je u Tě zvykem. Budu přemýšlet, jestli mě nějaký výraz napadne, zatím ne.

Něco jako sebereflexe, pohled druhých, zapadnutí mezi ostatní - je potřeba. A určitý odstup mi pomáhá i ve vypjatých situacích: podle vzoru snad Michala Viewegha si v tu chvíli představím situaci i sama sebe jako kreslený seriál, to mi někdy pomůže :-)

Organizace Život 90 působí už několik desetiletí ve prospěch seniorů naprosto příkladně. Moc jim fandím.

Martine, chechtám se jako blázen. To by stálo za natočení. Vy jste díky bohu přežil, a co ten počítač?

Jak říkala maminka :"probudil se a měl ruku v nočníku"... Jo jo, buďme rádi, že jsme rádi. Snad hlavně, že nám chutná. To člověk ocení časem.

To je velmi chvályhodná činnost, držím dál palce.

Hezké vyznání. Mám podobné vzpomínky na zahrady našeho dětství. Byly sice spojené s prací, ale také s dobrodružstvím. U nás to byla tajemná zahrada nad Belárií. Během života jsme několik zahrad vybudovali, snažili jsme se zachovat venkovský ráz, žádné túje, ale vysokokmeny, pivoňky, srdíčka, bylinky. Zahrada je láska na celý život.

Hezká reportáž z míst mému srdci blízkých, díky.

Zuzko, to mám skoro za humny a nevím o tomto místě. Príma tip na odpolední výlet. Nazouvám boty toulavky a jdeme. Děkuji

O Janu Skácelovi jsme se něco učili už na střední škole, čili ve 2. polovině 60. let. Vím, že jsme si uváděli sbírku "Metličky". Bohužel už víc nevím. Teď jste mi ho připomněl víc.

Něco podobného jako v prvním příběhu jsem také zažila. Tchyně zemřela v padesáti a tchán se rozhodl, že když mu odešel terč jeho urážek, tak si najde nový... Bohužel jsme s ním bydleli asi rok ve společné domácnosti, ale jakmile se našel volný miniaturní byt, tak jsme prchli. Potom jsme pravidelně jeho bo**el chodili uklízet, prát, pracovat na zahradě. Myslím, že jsem toho měla už dost - dvě malé děti, chodila jsem do práce, manžel byl řidič, takže pořád někde na cestách. Potom se oženil švagr a nastalo další kolo cirkusu pro moji švagrovou. Ovšem do doby, kdy ji obvinil, že mu krade peníze, šperky po tchyni, dokonce i jídlo ze spíže... Nakonec v tom hnojišti dožil sám, už i jeho děti se mu vyhýbaly. Tchyně byla anděl!