Krutá zkušenost, Libore. Také jich pár pamatuji. Hlavně, že to vždy dobře dopadlo a teď se na to docela dobře vzpomíná.

Moje maminka chodila v Bělehradě s Rajko Dolečkem do školy, protože tam žila silná česká menšina ještě z dob Rakouska-Uherska. Jejím tatínkem byl Čech od Prahy a maminka byla ze Srbska. Mnoho Chorvatů i Srbů studovalo později v Praze. Když byli zkoušeni a nemohli si v češtině vzpomenout na konkrétní české slovo do odpovědi, tak říkali srbochorvatsky "óvaj, óvaj " to je v překladu "ten, ten". Proto se jihoslovaským studentům přezdívalo přátelsky " Óvajové." :-)

Jako studenti jsme chodili v Praze "na brigády" někdy jako kompars k filmu a někdy i do televize. Člověk viděl něco zajímavého - jak se natáčí film nebo televizní Silvestr a dostal nějaké korunky bez dřiny a špinavé práce. Tak jsem kdysi zažil tehdy mladého a velmi pohotového Karla Šípa společně s muzikantem a skladatelem Jaroslavem Uhlířem(15.9.1945) v Telezním klubu mladých. Jejich humor byl příjemný a inteligentní a vydržel jim dodnes. Podobné talkshow měl Michal Prokop, Jan Kraus nebo Marek Eben - Na plovárně. Karel Šíp patří mezi neoblíbenější. Díky redakci za prima vzpomínku.

Aničko, Vy jste mne dojmula k slzám hned po ránu. Takový hezký příběh štěňátek...to je dobře, že mají své páníčky.

Velmi dobrá společenská odlehčená komedie z r. 1940. Půvabná Adina jako Marta a skvělý J.Marvan.Natáčelo se v bývalí,m hotelu

Blahopřeji jarním vítězům!!!

To jsou opravdu skvělé perličky. Stojí za přečtení. V málokterém zaměstnání se je může člověk doslechnout!

Je to zase velmi citově silný příběh, Míšo. Ano, některé vazby matka - dítě přetrvávají po mnoho let v podobě, kdy syn, dcera byli opravdu dětmi. Matka má, byť v dobré vůli, neustále potřebu mluvit do života a hlavně do partnerských vztahů. Někdy se člověk od matky nedokáže zcela odpoutat vůbec, a když ta pak zemře, je mu třeba 50 i víc a najednou nemá nic, ani ji, ani svůj osobní život. Je to docela smutné.

Když jsem před lety vyjela poprvé na západ, byla jsem ohromena spoustou květin v každé vesničce i hodně vysoko v horách. Tak se mi kdysi líbila naše nádraží. Malá i velká byla samá květina. Výpravčí se snažili, aby to jejich bylo co nejhezčí. Dnes smutno pohledět, jak se z kdysi milých malých nádraží stávají ruiny.

Určitě se příjdu podívat a už teď držím palce všem učinkujícím, zvláště Daně a Zuzce. *****

Super Hani, to je ono.Mám krční páteř taky v čudu a šum svistu , jak tomu říkám, mne taky všude doprovází.Přece se nezblázníme....

No , jen aby to platilo i v Liberci.To bychom mohli jet nalehko.

Patřím také k těm venkovanům, pro něž má Praha kouzlo vskutku neopakovatelné. Mohu tam jet třeba po sté a vždy objevím něco pěkného, nového, zajímavého, včetně lidí.

Je to smutné zjištění a incident v Olomouci ho ještě podtrhuje.

Urbanová je fakt dobrá...

Vando, to se Ti povedlo, nádherná heboučká kuřátka, jarní kvítí. Čiší z toho skutečné jaro. I ten článek je něžně psaný. Díky, paráda.

Já vím, že míváš často obrázky z vlastní zahrady a vždy jsou hezké. Kdo má rád zahradu a s láskou o ni pečuje, umí ji asi zároveň i přiblížit na fotkách a ve vyprávění druhým. A "normální" jaro asi nikdy není obyčejné. Vždy má v sobě krásu. :-)

Lákavých nabídek je všude spousta, ale já budu bloumat vyprahlými ulicemi sem a zase tam. Nuda, co? Ale ne, tak zlé to nebude. Dobrou kávičku nebo vínečko bílé si vždy ráda dám v půvabných zákoutích Prahy. A s kým? To si, prosím, nechám jen pro sebe. Věřte nebo ne - i to má něco do sebe. Hlavně se nelitovat, proč nejsem třeba u moře. Keep smiling! :-)))

Vando, hezké přiblížení. To musela být nádhera. Krásné, povedené reportážní fotky.

Taky si nostalgicky vzpomínám když nám maminka koupila na nádraží housku se salámem.Dodnes cítím tu chuť.Doma jsme salámy nejedli,byl to pro mě vždycky svátek.