Pěkné, pěkné, pěkné. Trochu závidím, i když hodně přeji, protože i mně by se líbilo zase vás někde potkat. Ale ještě není všem dnům konec a "zase společensky žít" se teprve začíná. Zajímalo by mě, kdo jsou ti, které jsem nepoznala. Myslím si, že na třetí fotce od konce by to mohli být Měchurovi s paní ??? . Důležité je, že srazíky začaly. Jen tak dál!

Mně se teď nejvíc líbí " Dobrodružství Sherloka Holmese ", které sleduji každou sobotu od 10.10 hod na ČT 1. Je to velmi kultivovaný seriál, jehož jednotlivé díly trvají snesitelných 55. min. Herkile Poirot je také fajn, ale je moc dlouhý. Severské detektivky pro přílišnou brutalitu vražd nesnáším !

Myšlenka, která se s malou obměnou stále vrací.... Ale verše jsou krásné.

Poměřovat se, to ne. Každý by měl znát svoje hranice. Pokud někdo vypadá "zadek lyceum, předek muzeum", tak by se měl zamyslet.....

Děkuji za nápad kam se vydat, až pojedu za kamarádkou.

To je dobře, že se to vydařilo!!!

Moc děkuji za skvěle zorganizované setkání a moji osobní premiéru s íčkaři. Těším se na další.

Taky voňavá prémie z autobusu: Pátek odpoledne a narvaný autobus směrem Praha – Mělník – Štětí opouští Florenc. Pravidelně dojíždějící mi drží mé místo vzadu – víme, že bude zase sranda. Vyprávíme si životní příběhy i novinky z uplynulého týdne a jádro tam tvoříme dva muži z papíren a jedna žena z ČKD a vždy několik studentek a vzájemně si nahráváme a narážka střídá narážku na politiku, ale i na fotbal, hokej, atd. Co je zrovna aktuální. Je vedro a některé už přemáhá spánek. Konečně jsme se vymotali z Prahy – zadek modrého kloubového Ikarusu – nebo Čabajky – jak chcete se vrtí ze strany na stranu na naprosto rovném úseku a uháníme asfaltkou mezi poli jako nějaká barová trochu opilá tanečnice. Náhle nás z toho kolébání vyrušil močůvkový odér. Pohodu vystřídaly kyselé pohledy a chvatná snaha o utěsnění všeho, co bylo otevřeno – je už ale pozdě – je to mezi námi a pubertální holky už to nemohou vydržet a volají fůůůj. Starší paní je chce umravnit a tak káravě do ticha a smradu básniciz pathosem prostře: „Děvčata, to je země, tak se neofrňujte!“ Chvilku pauza a pak to glosuji: „Paní, to je hezké, že jste se přiznala, ale s tím se tady vůbec vzadu nechlubte, tady se to dá krájet“. Ten vtip postupně lidem dochází a vlna smíchu postupuje autobusem, některým to došlo a když se vracela, ale ti se smějí o to hlasitěji, aby ostatní věděli – že nejsou přeci blbí, že jen špatně slyšeli. Cunaami smíchu jde odzadu „čabajkou“ až k řidiči, ten vypne na chvíli „Zelenou vlnu Hvězdy“ a zapne mikrofon a hlásí: „Ta paní, co se k tomu přiznala, tak ať si vystoupí“ a přibrzdí, otevře dveře – pak je zase zavře – jen chtěl ten vtip vygradovat a všichni se zase smějí – on pustí hudbu https://www.youtube.com/watch?v=uzxVIIFlRgE&list=RDuzxVIIFlRgE&start_radio=1 a jedeme dál. . . . . . normální páteční odpoledne někdy před prázdninami.

Moc hezké.

Inspirativní článek na pěkný výlet. Já bych jej ovšem z vlastní zkušenosti nazval ,,Poučná ne-stezka Olšina. " Někdy počátkem devadesátých let jsem končil cvičení na Boleticích a po jeho skončení jsem svou tankovou jednotku vagónoval na nádraží v Polečnici. To je přes les plus mínus kilometr. Tanky byly na vagónech, pozdní srpnové odpoledne a odjezd byl až druhý den ráno. Tak jsem poučil zástupce a vydal se na výlet k Olšině. Tehdy totální divočina, bez chodníků, naučných tabulí apod. Od dětství se zajímám o přírodu a i původní středoškolské vzdělání mám přírodovědného zaměření. Obdivoval jsem kdejakou rostlinku, pozoroval kdejakého ptáčka, v tůňkách vodní drobotinu. Začalo se smrákat, když jsem došel na dohled tak padesát metrů od břehu. Padesát metrů. Tak ještě ke břehu a než se setmí zpátky na nádraží. Udělal jsem krok a zapadl po kotníky do bahna. Ztěžka jsem vyndal nohu z bahna a udělal další krok. To už jsem zapadl po kolena. Zvláštní... půda kolem mne porostlá ostřicí se zdála pevná. Vytáhl jsem jednu nohu, ale druhou se propadl až nad kolena. Začalo se rychle stmívat. Pomalu jsem propadal panice. Nemohl jsem se z bahna dostat. Nevím proč jsem si vzpomněl na scénu s Jiřinou Švorcovou z Krále Šumavy. Lehl jsem si na břicho a snažil se dosáhnout nejbližšího trsu. Byla už úplně tma, když jsem se dostal na pevnější půdu. Jak jsem vypadal je vám asi jasné. Jenže já jsem nevěděl kam dál. Dopředu jsem nemohl a dozadu nevěděl kudy. Když se podíváte na mapu, tak je to vše maximálně v desítkách metrů. Z dálky jsem slyšel vlak a pak mi někde za zády pár desítek metrů prohučela lokálka. Tápal jsem ve tmě, než se mi po nekonečné době podařilo dostat na násep. Zpátky jsem šel po trati. Přišel jsem na stanici kolem půlnoci. Stáhl jsem ze sebe maskáče, něco smyl, něco vypral v potoku a převlékl se do čerňáků (tankistické montérky). Ve světle baterky jsem pak studoval mapu. Celou dobu jsem se vlastně pohyboval na dvou stech metrech. Na celou příhodu jsem po letech zapomněl až teď mi ji pan Sotona připomněl. Takže co na závěr? Myslím, že jako cíl výletu mohu doporučit. Jen se prosím držte chodníčků a naučných tabulí, nebo vás ta ,,ne-stezka" ,,poučí" jako mne. ;-)

Ano, většinou to tak bývá, že člověk to horší z paměti vymaže nebo si alespoň vylepší.

Hanko, myslím, že by jsi se neměla nechat otrávit nějakým prudičem, zažilo nás to tady už víc. Vím, že to dokáže hodně otrávit, prostě ho ignoruj. Zkus ho nenechat vyhrát, vím, že to není jednoduché. Volba je na tobě a není to jednoduché. Měj se hezky. :-)

Paráda. Nevím, jaké je Štětí dnes. V 80. letech, kdy jsem krátce bydlela na Mělníku, to bylo jedno z měst, která zamořovala ovzduší široko daleko. Ale krásná krajina a Tvé fotky taky.

Nemám vůbec rád to období, kdy se z mužů stávají tak trochu báby a z žen tak trochu dědkové. Nepodlehněte tomu! Tady v článku je to vykresleno jako něco pěkného – konečně ideálního, kdy se muži a ženy stávají kamarádi – tak tomu ale v praxi není pravidlem, mohou to být v rodině naopak největší nepřátelé, protože odpadly zábrany a odpadla touha se tomu druhému pohlaví zalíbit. Kdybych byl svobodný „staroch“, tak bych si nehledal stejně starou kamarádku, ale minimálně o dvacet – třicet let mladší kočku a „čistě kamarádské vztahy“ se stejně starou bábou bych určitě oželel ve prospěch příjemného napětí a posledních záblesků pocitu svého „mládí“. :) Když jsem viděl kdysi za mlada film „Faunovo velmi pozdní odpoledne, tak jsem ho tak nedocenil, jako když ho vidím dnes. Ano – muži jsou určitě častěji ve velké výhodě proti ženám. Když si uhlídají, aby neměli cejchu, tak vypadají déle přitažlivěji dokonce i pro mladší holky. V tom filmu je to ukázáno na té bábě – domovnici, na které je to stáří evidentně znát jak fyzicky, ale hlavně způsobem jednání a oblékání, kdežto ten chlap - Faun (skvěle ho zahrál Leoš Suchařípa), ač stejně starý, se sice bojí smrti a stáří, ale o to více se snaží o sebe až přehnaně dbát a hlavně ještě prohánět mladé holky – nevzdává to. Ale on se bojí i té staré báby, aby mu zase neřekla, že je Tatrman, protože si to možná i sám o sobě také myslí, ale bojuje o každý den pocitu, že ještě není přece tak starý. Kdo ten film neviděl, tak tady se na celý může podívat a je dobré si ho i připomenout, protože řekne o stárnutí mužů a žen více, a to s humorem, než nějaké vědecké sympozium. https://www.youtube.com/watch?v=-TmSjog178o&t=2253s

Hezké, mám je všechny :-)

Pěkně jste to popsal, tu naši každodenní realitu. do Doufám a věřím, že voliči konečně prohlédnou.

Hned jsem si vybavila menhiry zde na kraji Prahy, ale těch "Tvých" je mnohem víc, krásné. Celý pobyt na Šumavě!

Se sousedy vycházíme dobře,slušně,snažíme se domluvit,např. jsme si udělali společně plot. Všichni starousedlíci se znají,ale někteří noví,co se sem přikoupili,tak ti sotva pozdraví a dělají,že jsou více nóbl.

Udělali jste si krásný výlet, Štramberk i Kopřivnice jsou opravdu krásná místa a je tam co vidět. Škoda, že jste neměli lepší počasí, ale vy jste to hravě zvládli.

Ráda vás tu zase vidím. Svítíte mi na dálku.