Je to už hodně dávno, co jsem viděl jugoslávský velkofilm / koprodukce s USA a Itálií / " Bitva na Neretvě ", z roku 1969. Hráli v něm tehdejší hvězdy všech tří zemí a pojednával o statečné operaci " Jugoslávské partyzánské armády " s Němci. Je zajímavé, že maršála Tita uznávali téměř všichni obyvatelé tehdejšího státu, bez ohledu na jejich národnost. Brzy po jeho smrti šlo všechno " do kopru "

Kdybych mohla,tak bych si pořídila model na čtvrtém snímku. Ale nevím,kam bych v něm vyrazila. :-) :-)

Diskuse? Není o čem diskutovat! Pochechtávat se a pochopit tu tragikomičnost. Výborné, paní autorko!

To se máte, já si ještě chvíli počkám.

Skromná to žena.

Pobavila jsem se. Výjimečně jsem si přes e-shop objednala nějaké tričko, ale na prádlo bych si netroufla.

Moc hezké obrázky, je vidět, že Ti Stromovka trvale přirostla k srdci.

Moc zajímavé.Ano člověk často jde zamyšlený do svých starostí a nevnímá.Až když procítne uvědomí si co zajímavostí míjí.Ty lucerny - skvělé.Miroslav Horníček napsal zase knihu Dobrý den,socho.Všímal si soch okolo sebe a přemýšlel nad jejich výrazem,co si asi ta socha myslí atd.Moc pěkné počtení.Jako tento Váš článek.

Za takovým místem nemusím nikam chodit, nosím si ho v sobě. Proto se občas "potkávám" s lidmi na stejné vlně, i když se osobně nikdy nepotkáme.

I moje myšlenky pádí, kulhají a jsou často na odstřel. Děkuji.

Paní Marie, děkuji za Váš dojemný příběh o soužití s laskavou babičkou. Máme štěstí, když můžeme s úctou a vděkem vzpomínat na ty, kteří nás provázeli životem. I já jsem měla báječné prarodiče a byla bych ráda, kdyby i po mně jednou zůstala dobrá vzpomínka.

V případě Itálie je třeba si ohlídat datum, protože lidi očkovaní v lednu a v únoru by mohli mít problém ;-)

HYNEK mi připomněl setkání i60 v Doksech, kdy jsme se na něm, na přímluvu Alenky Vávrové u kapitána, v květnu 2016 plavili po Máchově jezeře.

Přečetla jsem jedním dechem a smekám. Já bych asi zbaběle couvla.

Nedomnívám se, že senioři nejsou cílovou skupinou, která by měla posuzovat vhodnost a obtížnost testů uchazečů o vyšší stupeň vzdělání.

Maruško zdravím Vás a děkuji za krásné vyprávění. Také dnes už s úsměvem říkám, byl to krásný život, plný odříkání a těžké práce. K tomu, aby zůstal ve vzpomínkách krásný, jsem musela nejprve odpustit a to i sobě. Kdo dnes ví, co znamená, uživit se na rodné hroudě.

Jendo, ráda jsem si přečetla pokračování. Zajímavé, moc hezky napsané - jako všechny tvé cestopisy.

Hani, pampelišky nehubím. Taky se mi moc líbí. I na tvých fotkách. :-)

Děkuji za pozvání. Mé kroky už zavítaly do těch končin. Je tam krásně. A recept určitě vyzkouším.

Když přijímali žáky naší třídy do Pionýra, já jsem mezi nimi nebyla. Ne omylem, ale protože si to můj tatínek nepřál. Mě jako dítě to samozřejmě mrzelo. Problém nastal, když učitelka donesla do třídy dopisy sovětských dětí, které si chtěly dopisovat. Také jsem si vzala adresu dívky Světlany z Uralu. Bylo zvykem si měnit pionýrské šátky. Jenže já jsem žádný neměla. Takže šla maminka se mnou do krámu a šátek jsme koupily. Přišel mi za něj ruský, lehký hedvábný, jenže jsem ho nemohla nosit. Do Pionýra jsem vstoupila v 6. třídě těsně před tatínkovou smrtí, kdy už mu to bylo dost jedno. Díky za hezké vyprávění.