Pěkně napsáno, i když nejsem "políbená"fotoaparátem,pouze dělám snímky z dovolených,aby zůstaly viditelné vzpomínky,ale pokud je to tak jak p.Věra píše,tak nelze jen souhlasit.I já se ráda "projdu " místy i když jen z fotografie a pokochám se pohledem tam kde jsem nikdy nebyla.

Pánbůh zaplať, že je ta svoloč pryč !

Tuto myší díru ještě neznám, ale jinak je mám ráda stejně jako moje vnučka, která si nikdy neodpustí křiknout tam tak, až to vyděsí nepřipravené.

Do určité doby jsem taky zabíjela vosy,co se okolo mě hemžily.Dnes je nechávám klidně žít,měly v záhonech dvě díry s hnízdy,tak jsem je často pozorovala. Také si udělaly zvláštní hnízdo pod přesahem střechy,nad oknem.Nebylo jako je obvyklé takové jako baňka,ale mělo dlouhý,úzký jakoby tunel dovnitř. Vosy jsou hodné,ráda se dívám,jak trpělivě škrábou ze starého dřeva cucíčky a z nich dělají papírovinu na svá hnízda. Když vlétly do fóliovníku a nemohly ven,tak jsem je trpělivě chytala do hadru a vynášela ven.Jsou to také živí tvorové...Matičky vosy přečkávají zimu ukryté ve dřevě v dřevníku.Když na ně náhodou narazím,snažím se je schovat zase někam dospod,aby se dočkaly jara.

Na tyto články se opravdu moc těším.

Jendo, máš za sebou čas smutku. Věřím, že před sebou máš čas nadějí. Jistě na to, že přijde jaro, které máš rád. Ale i na setkávání s dobrými lidmi. Na to, že prožiješ spoustu hezkého. A já mám naději, že malou částí toho hezkého budu i já. / Myšlenky jsou potvůrky neposedné. Zmizí, než je člověk stačí uchopit. A nemusí to být myšlenky jen na to, o čem by mohl psát. Ale i třeba na to, co musí nezbytně udělat. :-)

A také je to skvělá výživa pro mozkové buňky. Pila jsem skoro 40 let. Babička i maminka v celkem mladém věku trpěly sklerózou. Ve svém věku jsem na tom mnohem líp než ony.

Moc krásné modely. A pro mně fakt veliká inspirace. Děkuji. Vybrala bych si.

To je život, je správné mít všechny věci v pořádku než opustíme tento svět. Hezky napsané

Sukulenty mám ráda. Smrdutku jsem dostala před hodně roky. Odnože jsem rozdala taky. Teď mám krásně rozrostlý pryšec trojboký a vesele množím dál. Kdybych tak měla víc místa v bytě, asi bych si musela koupit navigaci, kudy k oknu. A tak se těším, až bude jaro a ti moji miláčci půjdou zase na balkon. Tam je jim vyloženě dobře. Ano, taky jsem v začátcích pár exemplářů umořila svojí přílišnou péčí.

Zuzko, plně souhlasím se vším, cos napsala. Ale hlavně se tím od chvíle, co jsem v důchodu, řídím. Často i na úkor "povinností". Když dnes řeknu, že něco musím, už to bývá většinou proto, že chci. Např. "Počkej, musím dočíst kapitolu, nebo musím dodělat tu barvu, nebo celý obrázek, musím si to vyfotit, musím ven" atd. Vřele doporučuji všem, kteří si pořád myslí, že si ostatní bez nich neporadí. Poradí, jednou určitě budou muset. :-)

Článek krásný, ale není možné jeho rady v současné době akceptovat. Když mě bude bolet noha a půjdu k lékaři - budu čekat půl dne, ten mi napíše doporučení - čekací doba nejméně 3 měsíce, tam dají mast proti bolesti, a objednají na kontrolu opět za 3 měsíce. Pokud náhodou doktor napíše rehabilitace, čekací doba 3 měsíce. to už máme skoro rok, a nic se neděje. Ale chodit se musí, tak si každý pomůže jak to jde, a k lékaři nejde. Dnešní zdravotnictví má spoustu rad, návodů, ale pro zdravé. S oblibou říkám, že pokud zemřu v červenci, tak se v prosinci dozvím, proč :):).

Aničko, díky za seznámení, viděla jsem několik videí z dronů, které byly nádherné a k tomu i tyto fotky - nádhera

Krásná báseň. Vím, že i když sama už psát nebudu, básně tu budou dál. A z toho mám upřímnou radost.

Hodně dojemný,ale pravdivý příběh. Neskutečné jednání syna vůči matce, ale to se v životě stává, prostě peníze a majetek u někoho převyšují nad lidskými hodnotami. Čas otupí hrany, ale v srdci zůstane šíp. Lze jen přát do zbytku života klid a zdraví...

Kvalitní spánek bohužel neznám. Usínám velmi dlouho, několikrát za noc se budím. Před spaním se ale musím najíst. Prázdný žaludek mě bolí a je to ještě horší. :-(

Je to skutečně velmi smutné čtení. Podobný osud dětí známe i od Michala Davida nebo Venduly Svobodové. Děti se opravdu nebojí smrti a psychologové říkají, že se dá je na ni připravit beze strachu. To je asi jediné pozitivní na takovéto zoufalé situaci. Těžko se mi o tom píše.

Tak to jsem asi u nás snad ještě neviděla, natož pak abych to ochutnala.

Dobropocit... :-) To si uložím do sbírky.

Libore, Ty jsi na takovéto téma opravdu mimořádný. Představuji si Tě někde v osobní ochrance, protože takové zkušenosti a úsudky jen tak někdo nemá. Přiznám se však, že úplně nevím, zda je v tom vysoce odborném textu postesknutí, že takhle to u nás rozhodně není, a v případě, že by to tak bylo, bude mít z toho dotyčný jen problém. Co tedy s tím?