Překrásné, děkuji.

Plně s vámi souhlasím, jen dodám, že ani chudí. Ale ...

Pane Zelenko, děkuji za hezké čtení.. Já teplo až vedro vítám, léto miluju, těším se vždy na něj.

Zabloudit můžeme, někdy se i ztratit, ať chceme nebo ne, odkud jsme vyšli, tam musíme se vrátit.

Díky mé matce jsem se angličtinu učila už od dětství, takže po revoluci mě nic nezaskočilo. Pak jsem přidala i němčinu a v současnosti uvažuji o francouzštině. I ta je na cestách potřebná. Člověk se může vzdělávat v každém věku a je mu to jen ku prospěchu.

Konečně, to je moc dobře. Nám přiznali příspěvek na péči týden po pohřbu manžela. Až za více než 3 měsíce. A to jsme čekali tři týdny na to, až paní přijde obhlédnout nemocného. Bohužel jsem se neudržela a řekla jim, kam si ho mají vložit.

Zajímavé srovnání dvou žen. Kdybych si měla vybrat, tak divou Báru, tedy vlastně také Boženu Němcovou. Na rozdíl od obou dříve zmíněných žen věděla, co chce, a také to dostala.

Maruško, s radostí jsem přečetla tvůj recept a zase zkusíme :-)

Občas je mi líto, že nemohu sedávat na zápraží, protože žádné nemáme. Ale před domem máme lavičku, na které sedávají sousedé na kus řeči s jinými sousedy. Možná tam začneme sedávat také.:-)

Ani jsem nedýchala. Krásný příběh podaný mně blízkým způsobem. Děkuji.

Pane Dušane, tak to je bomba. Moc jste mě potěšil, do Pardubic jsem se totiž zamilovala. Měli jsme na ně, bohužel, jen tři hodiny. Určitě se tam vrátíme. Děkuju za moc zajímavý příspěvek.

Máte recht! Měla jste se ozvat. Chlapík si léčil nějaké svoje mindráky. Měl by být rád. Co by za to někdo dal, že...

Čtivé a ze života :- )

Jistě, plánování je přínosné a pravidelné rituály mohou být pevnými záchytnými body v oceánu dní. Trochu místa pro náhlá impulsivní rozhodnutí vždycky zůstane :-) P.S. Speciální poděkování za slovo "nehnípeme".

Hezké a originální zamyšlení!

Uhádla jsem jen dvě, líbila se mi hádanka .. čas.

Z vlastní zkušenosti vím, že péče je náročná, ale ne beznadějná. Je nutné dodržovat rady lékaře. Beze zbytku.

Smekám.

Pěkně napsáno, přestože za sebe musím konstatovat, že ten jediný a nejlepší základ ve mně vypěstovali rodiče, proto jsem si je také vybrala. Další "zahradníci" svými ingrediencemi můj základ dál už jen rozleptávali. Doma jsem s bratry od raného dětství pracovala od "nevidim do nevidim". Škola pro mě byla místem odpočinku, ale bohužel i onoho "leptání". Komu jsem měla věřit, když doma jsem žila něco jiného, než mi ve škole "tloukli" do hlavy soudruzi/ky učitelé, například, že děti nesmí pracovat. Nemám jim to za zlé, konali jen povinnost kýmsi jim danou. Díky Bohu ani všem dalším "jmenovaným zahradníkům" se nepodařilo základ od rodičů ve mně rozleptat. Ano, jsem jiná a díky tomu se mám stále kam vracet - KE KOŘENŮM ♥♥♥

Zuzano, nevím, co napsat. Až mě mrazí. Díky za tuhle povídku. Máš být na co pyšná!