Pokud mám syndrom nového penzisty, pak jedině v pozitivním smyslu. Celý pracovní život jsem nerada vstávala, cítila jsem se špatně, unavená, nebyla jsem schopna myslet ani mluvit. V důchodu jsem přes dva roky a situace se změnila. Budím se v dobrém rozpoložení. Přitom špatně usínám a několikrát za noc vstávám – někdy si přitom dám i čokoládu nebo jogurt.

Malebný zámek je čtyřkřídlá barokní stavba.

Vlasy, účesy... vnímám jako součást módních trendů. Užil jsem si dlouhých vlasů v mládí, prošel jsem obdobím konzervativních střihů (hlavně ať vypadám seriozně), zkoušel jsem různé drobné výstřelky a skončil u současné trendy pleše... Musím, nerad, přiznat, že jsem si ji nepořídil cíleně :-)

Vítězkám blahopřeji!!

Snad jsem našla dobře, 5 písmen - Římskokatolická farnost

Našla jsem to dobře. Předpokládám, že německá podnikatelská rodina byla po válce odsunuta. Takže také trampoty jako v tom filmu.

Moje vnoučata jsou venku každou volnou chvilku. Když jsem viděla vnučku prolézat smrdutý potok a máchat si v něm sukni, když mi ukazovala, kde všude jsou raci (do té doby jsem žila v přesvědčení, že raci ve špinavé vodě nežijí), měla jsem z toho mžitky před očima. Ona i její bratr chodí domů špinaví a orvaní tak, že to vypadá, jako by žili někde v jeskyni. Těmi mimochodem také rádi doslova prolézají po břiše. Ti mohou lecčemu naučit mě. I u nás si užijí přírody do sytosti, jen já budu trnout, protože o úrazy u nich není nouze.

Pane Františku, dovedete včlenit humor i do zamyšlení o neveselých věcech. Omlouvám se , chtěla jsem dát plný počet hvězdiček, ale klikla vedle. Napravit to nejde, tak se nezlobte. Dnes se čte všeobecně málo a konkurence je veliká.

Moc pěkné, Jitko.

Mám to, místo je známé jednou bitvou poblíž.

Že by byl někdo starší v džínách směšný, tak to bych nikdy neřekla. K takovému hodnocení se nabízejí občas jiné typy oblečení. Džíny se nosí určitě proto, že jsou praktické, celkem pohodlné a nepotřebují žádnou mimořádnou péči, hlavně neustálé žehlení. A dobře se zkombinují s vrchním oblečením. Důležitý je ovšem střih. Osobně jsem ráda, že se mezi mně nepadnoucí bokovky vrátil i vyšší sed. Jednu dobu nebyly k sehnání jiné kalhoty, než pod pupík. Ty pak nosily všechny ženy a některým z nich zatraceně nesedly.

Nadi, udělali jste si krásný výlet, Tvé povídání je zajímavé a fotky nádherné. :-)

Hezky napsané. Jano, na profilu nemáte udaný věk, ale vzhledem k tomu, kde jste a co děláte, budete trochu jiná věková skupina. Pokud se mýlím, tak se omlouvám. V každém případě vás obdivuji, asi bych to dělat nemohla.

Našel. Do Německa blízko.

Prima nápověda, ale na jaře tam nic nebudu měřit☺.

Moc pěkně jste ji představila. Líbí se mi, nevoní mi, nechutná mi, ale kvůli krku s ní kamarádím.

To se nedivím, že se Ti to líbilo. Vůbec nemám představu, kolik dětí chodí dnes ještě do uměleckých škol.

Ačkoliv jsem vyrůstala a stravovala se doma, tak škubánky jsme měli také často, protože to asi bylo dost levné. Nelezly do krku, měla jsem z nich ráda jen ten omaštěný ocukrovaný mák. Maminka, aby nás nějak pro ně získala, nám z nich vždycky vytvarovala nějaká zvířata, nejsnadněji myš. Když jsem pak začala chodit do školní jídelny, tak tam vařila moje teta a ta mi vždycky dala obrovský nášup, abych nebyla hubená. To bylo utrpení. Ve dveřích stál jeden z nejpřísnějších kantorů a vracel nás, když jsme nesli nedojedené jídlo do zbytků. Nebyla jsem rozmazlená, ale celkově jsem tehdy jedla minimálně.

Zuzko, já jsem si prvně zapálila někdy okolo třiceti, z podobných důvodů. Manžel kuřàk, kolegové v práci kuřáci. Ale, kouřila jsem jednu denně před spaním!! Nikdo by ne věřil, že se tento " rituál " stal časem návykem. A silným!! Když mi manžel před odchodem do práce zapomněl nechat tu jednu na poličce, byla jsem schopná zazvonit na souseda. Sama jsem si cigarety nikdy nekoupila. Měla jsem na sebe zlost, protože i po té jedné jsem ráno kašlala. Kdybych si zapálila během dne, motala by se mi hned hlava. Několikrát jsem se snažila přestat, teprve když se mi jednou večer po popotáhnutích zamotala hlava a rozbušilo srdce, bylo rozhodnuto. Od té doby konec. Jelikož jsem díky této zkušenosti poznala, co to je návyk a jak se s ním těžko bojuje, byla jsem při práci s mladistvými v ústavu k jejich závislosti více chápající.

Na Svaté Hoře jsem byla kdysi v létě 1973 během letního kurzu pro němčináře v Rakovníku. Takovou oslnivou nádheru jsem nikdy před tím neviděla. Bylo tam i plno cizinců, i když to bylo za totality. Hezký výlet a hezké vyprávění se snímky.