Tak výstižné!

Intimní, působivé...

Myslím, Jano, že jste šťastný člověk - radovat se z maličkostí každý neumí a citlivě se rozhlížet kolem sebe.

Teď docela nedávno byl film na ZOOM o tomto Rakušanovi a celá příprava na seskok. Baumgartner dokonce rok přípravy přerušil, protože se "nesžil" se skafandrem Nakonec to zvládl.Zajímavý byl ten film. Stálo to spoustu peněz, ale když se člověk zamyslí nad tím, že tento seskok nebyl pro "parádu" pana Baumgartnera, ale čistě z medicinského a astronautického hlediska, tak klobouk dolů. Hlavně, že se mu nic nestalo a přežil.

Gramofon jsme doma měli v rádiu. Byla to taková dost velká bedna. Měli jsme spoustu desek. Pro děti to byli Broučci, Ferda Mravenec. Rodiče poslouchali hlavně písničky W+V. Je to již dávno. Ani nevím, kde ta spousta desek zůstala. Pak jsme měli modernější gramofon, a to jsem desky kupovala sama. Plavci, Olympic atd. Vzpomínám si, že jsem chytala těsnopisem paní Evu Olmerovou, "......pak se dáš na cestu známou, staletou... tam mohou jenom ti, co lásku dovedou dát. Víc si nepamatuji. Dynamit od Olympiku. Bylo toho více. Pak přišly "magiče" a teď máme YouTube. To to letí. Kdo ale ty staré desky nevyhodil, jako např. K.Gott ... si je určitě chrání jako "oko v hlavě".

Možná právě proto, že je krása pomíjivá, budeme se stále snažit udržet si ji. A paní Knoblochová to dělá s grácií sobě vlastní. Přeji jí ještě mnohá šťastná léta a "našemu Honzovi" děkuji za pěkný rozhovor s ní.

Zajímavá báseň. Hodně obrazná a symbolická. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil. Vystihla jsi to však jako vždy dokonale.

Partner dostal k šedesátinám wellness pobyt pro dva v hotelu Iris v Pavlově na jižní Moravě. Bydlíme spolu na severní Moravě a nevlastníme auto, takže jsme při představě cestování vlakem a autobusem nijak nejásali. Přesto to byl krásný zážitek, včetně cestování probouzející se jarní přírodou. U nás ještě sníh, tam zeleň a kvetoucí meruňky. Pěkné ubytování, příjemný personál, výborná kuchyně. Na jedné straně výhled na Novomlýnské vodní nádrže, na druhé na Pavlovské vrchy se zříceninou Dívčí Hrady a všude kolem vinice. Zvenčí jsme si užívali masážní vany, zábaly z rašeliny a vířivku, zevnitř jsme se nechali oblažovat dobrým jídlem a místním lahodným mokem. A i když nám na zpáteční cestě pršelo, vezli jsme si s sebou dobrou náladu z hezky stráveného pobytu. Dodatečně jsme poděkovali za krásný dárek a omluvili se za jeho ne příliš nadšené přijetí.

Šest milionů? To je tedy nářez! Díky za spoustu zajímavých informací. Byla jsem jen v Harrachově a u Mumlavského vodopádu.

I ona měla štěstí, že byla mladá a hezká a narazila na nefalšované džentlmeny.

1*****nemám co dodat.Díky.

Myslím, že jste měla na jihu Kréty připomenout také Matalu, známé středisko hippies z 60. let, kteří se ubytovávali ve skalních výklencích u pobřeží.

Jitko, díky tobě jsem se teď v duchu prošla ulicí, kde jsem vyrůstala. Žije tam moje sestra, a i když mohu dovnitř, všechno je jinak. Čas nezastavíme, ale krásné vzpomínky nám zůstanou. Za tyhle verše by se ani Seifert nemusel stydět.

Co dodat? Přála bych si to umět jako ty.

Jak mají rádi obyvatelé České republiky svou vlast se nezjišťovalo?

Ach, ty děti... Až s odstupem času člověku dojde, jak svým rodičům komplikoval život.

Souhlasím s Vámi, také jsem si zamilovala Řecko hned při první návštěvě Kréty v roce 2003. Od té doby jsem brala jeden ostrov za druhým, mezi tím i Chalkidiki a Olympskou Rivieru. Ačkoliv jsem byla pokaždé jinde, vždycky jsem tam někam přijela s pocitem: Tak už jsem zase tady. Většina CK však nejezdí příliš mimo sezónu a v létě je na mě v Řecku příliš horko. Samos mě stál skoro život, ale to už by bylo na jiné povídání.

Inu, čeština je jazyk jemný, zpěvný, ale umí být i jadrný, peprný a v neposlední řadě velmi vtipný. Záleží jen na tom, kdo ho k jakému účelu používá. A vy to umíte jadrně, peprně i vtipně.

Bod 18 je už léta mottem mého života. Toho, co mě mohlo zabít, bylo dost. Nezabilo, a přestože jsem starší, cítím se silnější (na duchu) než dřív. Přijímám všechny a všechno takové, jaké to je a netrápím se tím, co nemám, zatímco se těším ze všeho, co mám. Štěstí i neštěstí se rodí jen a jen v naší hlavě. Dík za nevyžádaný e-mail.

Byla jsem v Moskvě ve vojenském muzeu a mj. jsem tam viděla i hrst hlíny ze Stalingradu. Byla to hrst cihlových střepů, kousků železa, nábojnice a snad jen gram hlíny. Je to již 36 let zpátky, ale tu "hrst hlíny" vidím pořád.