Dáši,přiznám se,že při čtení tvého článku jsem bledla závistí.Už dlouho o takové práci sním,přemýšlela jsem spíš o Rakousku.Ale u mě zůstane u snu.Opatrovala jsem tatínka a teď nemůžu nechat manžela doma samotného. Tak si budu aspoň číst tvůj blog abych viděla jaký je běžný život v cizí zemi. Tobě držím moc palce,věřím,že si toho užíváš.Poznala jsem tě na mole jaká jsi příjemná,optimismus z tebe úplně čiší.

Jak láska bolí,to dnes už ví každá z nás,ještě,že jsme našly náplast na ní v našich básních...Rozumím Milado!

hmmm v našem studeném bytě by se krbová kamna hodila uvažujeme a silně.

Jako mladá jsem učila na jazykové škole v ČB a ta neměla jídelnu. Nezbylo, než si vařit (bydlela jsem na ubytovně) nebo jít do bufetu či restaurace. V té době ženy samy do restaurace skoro vůbec nechodily. Já jsem si však na to zvykla. Později, když jsem hodně cestovala, mi nepřipadalo vůbec divné, sedět u stolu sama. Nikdo nade mnou neohrnoval nos a nikdo se na mě nelepil (kromě jednoho pobytu na lázeňské rehabilitaci v Mariánských Lázních). Měla jsem klid na jídlo, což mi vyhovovalo víc, než mnohdy formální hovory s oficiální společností.

Vážení přátelé, právě jsme byli nuceni vymazat velmi trapný a nechutný sexistický komentář pana Holakovského (pokud je tedy udané jméno správné, o čemž se dá úspěšně pochybovat). Omlouváme se všem, kteří si jej přečetli, třebaže byl na portále jen necelých deset minut. Stalo se nám to za tři roky poprvé, kdy nás takový člověk atakoval. Pan Holakovský se už na náš web nikdy nepřihlásí, ovšem pod jiným jménem asi bude mít šanci. Tomu prostě nelze zabránit. Redakce však bude bdít. Díky za pochopení.

V šedesáti jsem si říkala, že už jsem stará, ale byl to ideální věk. V sedmdesáti jsem se stále ještě cítila dobře, nyní ve čtyřiasedmdesáti začínám mít problémy s klouby a vysokým tlakem. Ale třeba si v osmdesáti ještě budu moci říct: zatím to ještě jde. Uvidíme.

K tomu já nic nenapíšu. K tomu jsou slova málo.

Krása, děkuji Vám za vše řečené,

Věk a následné stáří dostihne každého z nás,tak jen se musíme snažit,abychom dlouho odolávali a nepodávali se mu...Napsala jsi Jituško čtivě krutou pravdu...

Jako vždy,má to šťávu,líbí Milado!

Jsem, jaká jsem a dovoluji ostatním, aby byli, jací jsou oni. Oslňující, trapní, moderní, nemoderní, vkusní, nevkusní, sympatičtí, nesympatičtí. "Nenarodil se člověk ten, aby se líbil lidem všem. Nelíbí se mi žádná diktatura, ani ta módní. Představme si tu nudu, kdybychom byli všichni stejně dokonalí. :-)

Františku hned na úvod ti musím vytknout, že na Moravě, a to především jižní, nevábné kraje vinohradů neexistují. Jestli ty je tak vidíš, tvá věc. Vinohrady jsou naopak ozdobou a krásou malebných vesnic vinařského kraje...

V pořádku, pane Horáčku. Vaše texty patří k nejčtenějším a Vaše ohnivé diskuse s panem Mendlíkem k nejoblíbenějším. Děkujeme za to!

Pro mě velmi zajímavá informace. Nikdy by mě nenapadlo spojovat polku s maděrou, i když se díky písní toto spojení nabízí.

:-)) Všechno se mění. Morálka, společnost, naše děti, jejich děti, my. Bohužel? Naštěstí? To ukáže čas. Už staří Římané si na mládež stěžovali. Takže nic nového pod sluncem.

Je dost obtížné definovat "nicnedělání", protože ne každý, kdo sedí a nekmitá, nic nedělá. Někteří jsou ve svém živlu v pohybu, u jiných je doménou mozek. Myslím, že i zde je rozhodující osobní pocit, to znamená, že jedinec sám cítí, že "nemá co dělat", tudíž se nudí. Někdo přemýšlí intenzivněji a často mívá myšlení komplikované i chaotické, jiný se umí zklidnit a i ve svém nitru soustředit jen na jednu momentálně důležitou věc. Ale absolutní "nicnedělání" asi neexistuje vůbec.