Popocatépetl nad Cholulou. Pro nás, "místní" Čechy a Slováky, prostě Popík.
Utajená pyramida, kostel a já
(obě fotografie z archivu Šárky Bayerové)
Zmíněný kostelík stál na vršku, který z jedné strany trochu připomínal Říp. Takový mini. Ale nebyl to kopec. Byla to zasypaná pyramida. Autor prvního díla totálního brutalismu: dobyvatel Hernán Cortéz. Aby domorodcům ukázal, kdo je teď v jejich říši pánem, donutil je zasypat pyramidu s největším půdorysem na světě. A na vršku postavit kostel. Právě v něm jsem se otočila po Věřině hlase a uviděla ho. Ve formě sochy s nápisem San Juan Nepomuceno. Kdo jiný než náš Johánek z Pomuku...
Už za mých času začali Mexičané svou pyramidu zase vykopávat.Dnes je už odkrytá téměř celá.
San Juan Nepomuceno v Cholule
A takhle zmíněná maxipyramida vypadala. Zmenšený model na náměstí v Cholule.
(3 fotografie z archivu Šárky Bayerové)
Pak jsem ho v téhle daleké cizině našla ještě mockrát. Byla jsem pyšná, že je NÁŠ, a tak populární. Často jsem čelila pochybnostem místního lidu. Čech? Vždyť je patron Benátek! To bude Ital...
Horlivě, ale trpělivě jsem Mexičanům vysvětlovala, že ten "jejich" Nepomuceno není žádný Ital, ale Čech jako poleno. I když byl se vší pravděpodobností potomkem německých kolonistů...
Doufám, že se to tam už rozkecalo. Mohlo by, je to skoro 40 let. Praha se mezitím otevřela i jihoamerickým katolickým turistům, kteří berou Karlův most útokem a vytrvale zde dotyky leští vyjevy z Johánkova umučení.
Z Jana Nepomuckého se stala celebrita. Však na jeho pověsti hodně zapracovalo už baroko a především naše smutně proslulá doba temna. Story jako víno, lepší už nemohli jezuité vymyslet. Legenda o žárlivém králi a neprozrazeném zpovědním tajemství královny! Té už nikdo nevěří. Jak to tedy bylo doopravdy? A proč Nepomucký, když byl z Pomuku?
Socha sv. Jana Nepomuckého v Rejštejně na Šumavě
(Fotografie: Šárka Bayerová)
Sám Jan se podepisoval Johannes filius Welfini de Pomuk. Prostě se ves původně jmenovala Pomuk a později byla přejmenována na Nepomuk. A Welfin se jmenoval jeho otec. Jan se tedy narodil v Pomuku, v osadě, která patřila k cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. Někdy mezi léty 1340-1350. Studoval nejdříve na univerzitě v Praze, pak církevní právo v Padově. Roku 1389 byl jmenován generálním vikářem, tedy zástupcem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Zároveň byl i farářem v kostele sv. Havla. A zpovědníkem královny Žofie. Tím opravdu byl.
Bohužel se ale naprosto nechtěně zapletl do sporu mezi církevní a královskou mocí. Král Václav IV. se neustále snažil ovlivňovat volbu nových biskupů, včetně dalších církevních hodnostářů. A to se Janovi z Jenštejna pochopitelně nelíbilo. Když mělo roku 1393 dojít k volbě nového kladrubského opata, dostal Václav IV. zálusk na pěkné klášterní statky a chtěl si na post dosadit někoho svého. Arcibiskup to tušil, pročež urychleně nechal zvolit novým opatem jistého Odolena. Jan Nepomucký jako generální vikář volbu signoval. Václav IV., byl proslulý svými záchvaty neovladatelného vzteku. Když se dozvěděl, jak ho církev vyšachovala, vzal ho amok. Nařídil zatknout všechny, co se kolem volby motali.
Sv. Jan Nepomucký s Rotundou sv. Kateřiny ve Znojmě
(Fotografie: Šárka Bayerová)
Jelikož se arcibiskupovi Janovi z Jenštejna podařilo z Prahy včas pláchnout, svezlo se královo běsnění hlavně na Jana Nepomuckého a právníka Mikuláše Puchníka z Černic. Nejdříve byli oba vyslýchání na Hradě, poté vězněni a mučeni ve staroměstské rychtě. Král byl údajně přítomen a exekuci přihlížel v silně podroušeném stavu, který průběžně přiživoval. Žádal víc. Tak Jana věšeli za ruce svázané za zády a vytahovali ke stropu. Pálili mu bok a nasadili palečnice. Králi to pořád nestačilo a trval na umučení obou až smrti. Jenže exekuce byla tak příšerná, že ji nakonec sám král zastavil. Asi mu došlo, co jeho prchlivost způsobila. Pak chtěl po vězních, aby podepsali mlčenlivost o tortuře. Výměnou za svobodu. Mikuláš přežil, podepsal a propustili ho. Johánek se z bezvědomí už neprobral a na následky krutého týrání zemřel. Psal se 20. březen roku 1393.
(Pixabay)
A tak král Václav IV. přikázal, aby mrtvolu generálního vikáře svázali a pod pláštíkem noci ji shodili z Kamenného mostu do Vltavy. Tak se stalo. Když Vltava tělo mučedníka vyplavila, našli je rybáři zhruba v místech dnešního Dvořákova nábřeží. Tělesné ostatky Johánka z Pomuku převzali od nálezců cyriaci - Křižovníci s červeným srdcem, kteří měli nedaleko klášter. Mučedníka poté pochovali v kostele sv. Kříže Většího.
Podle legendy bylo místo nálezu těla označeno pěti novými hvězdami, které se tehdy objevily nad Vltavou. Každá symbolizuje jedno písmeno latinského slova "tacet" (=mlčí). Ale možná i "tacui" (=mlčel jsem). Další odkaz na báchorku o zpovědním tajemství královny Žofie a žárlivém Václavovi IV. Prostě se jen našla bulvární historka pro prostý lid. Tehdy totiž politika ještě tolik netáhla ...
A tyhle hvězdičky jsou Johánkovým hlavním atributem. Mívá je kolem svého biretu, dalšího poznávacího znaku. Také ho vídáme s křížem, palmovou ratolestí mučedníka a v rochetě. Pro Karlův most nám ho tak vysochal Jan Brokoff už roku 1683.
(Pixabay)
Na kanonizaci si Jan Nepomucký musel docela počkat. Došlo k ní v roce 1729. Jedním ze čtyř uznaných zázraků bylo zachování jeho jazyka. Jak ale později moderní věda dokázala, jde pouze o seschlou mozkovou tkáň. A tak se stalo, že K. H. Borovský svou silnou Českou modlitbu napsal v pomýlení.Jako atribut jazyk přesto zůstal. A ze zmíněné tkáně je pořád ostatek. Už od roku 1736 je k vidění ve stříbrném mauzoleu ve Svatovítské katedrále, kam bylo do sarkofágu přeneseno i světcovo tělo.
A komuže Johánek z Pomuku patronuje? Hlavně Zemi České a je jedním z osmi patronů Benátek, tudíž i gondoliérů. Stará se také o voraře, vodáky, mlynáře, mosty, duchovní a chrání zpovědní tajemství. Je ochráncem proti povodni a veškerému nebezpečí z vody pocházejícímu. Dokonce pomáhá i při vodnatelnosti! Svátek má každoročně 16. května. V Praze ho už léta slavíme svatojanskými Navalis na Vltavě.
A jak tohle povídání ukončit? Nejlépe už zmíněnou Českou modlitbou od Karla Havlíčka Borovského. I když o jazyku víme, co už víme, stejně má báseň pořád sílu:
Svatý Jene z Nepomuku!
drž nad námi svoji ruku,
ať nám Bůh dá co dal Tobě:
by náš jazyk neshnil v hrobě.
