Přesto však existují důvody, proč je zdravé a někdy nezbytné dát sám sebe na první místo. Když člověk nedbá o své potřeby, nemůže plně pomáhat ani druhým.
Člověk, který se stará o své duševní i fyzické zdraví, buduje stabilní základnu. Pokud jsme unavení, vyčerpaní nebo frustrovaní, nemůžeme být prospěšní ani svému okolí. Stejně jako se v letadle doporučuje nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě, platí to i v běžném životě – nejdříve se musíme postarat o sebe, abychom mohli pomoci ostatním.
Myslet na sebe znamená i umět stanovit hranice. Člověk, který se neustále upřednostňuje okolí, může snadno vyhořet. Zdravý egoismus nás učí, že odmítnutí pomoci nebo účasti neznamená zklamání, ale respekt k sobě samému. Mnoho lidí se cítí provinile, když řeknou „ne“. Jako by to byla známka selhání. Jenže umění říct „ne“ je vnitřní síla, nikoli slabost. Je to projev zdravého vztahu k sobě samému – a také k ostatním. Protože když se zhroutíme, už nikomu nepomůžeme.
Vyrovnaný člověk navíc může pomoci druhým nejen tím, že je inspirací, ale také velmi konkrétně – fyzicky, materiálně i psychicky. Kdo má dostatek vnitřních sil, může je věnovat těm, kdo je právě potřebují. Může být oporou ve chvílích krize, poradit, naslouchat nebo i poskytnout praktickou pomoc. Bez vlastního zázemí by to však bylo nemožné.
Pokud si člověk váží sám sebe a myslí na své cíle, rozvíjí se a stává se spokojenějším. Takový člověk dokáže pomáhat ne z povinnosti, ale z vnitřní vyrovnanosti. A právě to je nejupřímnější a nejcennější forma pomoci – když plyne z přebytku, ne z nedostatku.
Myslet především na sebe není sobecké, ale nezbytné. Není to o ignorování ostatních, ale o nastavení zdravých hranic a péči o vlastní pohodu. Jen ten, kdo je v souladu sám se sebou, může být skutečnou oporou pro druhé. Proto bychom se neměli bát občas upřednostnit své potřeby – není to slabost, ale síla. Nejde o to uzavřít se do sebe a být lhostejný. Jde o to nevylévat s vodou i dítě. Pomáhejme druhým – ale nezapomeňme nejdřív dýchat.