Psychické týrání v rodině. Problém, o kterém se raději nemluví. A to je špatně

opr.: jako něco = jako děcko

V rodinách se dějí různé věci a týrání tam může probíhat v různých směrech, tedy i obráceně - směrem k dětem od rodičů, kteří se nedokáží například vyrovnat s tím, že jim děti už dávno dospěly, že jsou samostatné a s nastupující demencí je to pro "milující děti" neřešitelný problém. Režisér Jiří Menzel vyprávěl docela "zábavnou" historku, (když to sledujeme jako nezúčastnění posluchači) jak ho maminka nechtěla pouštět ven ve večerních hodinách za "děvčaty". Stoupla si mezi dveře a řekla: "Ne - Jirko, ty nikam nepůjdeš!" To už mu bylo 45 let! Nebo jsem slyšel vyprávět, že dcera svého otce bacala přes ruku, jako něco a zároveň i líbala, když jí už podruhé snědl tu papírovou krabici - to plato na vajíčka, snad mu to připomnělo ty sušenky - vlnky se kdysi jmenovaly. Kdo koho týral? Ta dcera otce nebo ten dementní otec tu dceru nevědomky? Je to smutné nebo veselé? Asi obojí - je mnoho opravdových lidských příběhů, které mají (?) zůstat v rodinách. Nebo se i o nich má mluvit, abychom se je naučili zvládat lépe?