Kyslíkovou masku nasaďte nejdříve sami sobě
Ilustrační foto: Freepik

Kyslíkovou masku nasaďte nejdříve sami sobě

14. 6. 2025

Proč má člověk myslet především sám na sebe? To může na první pohled znít sobecky. Společnost často klade důraz na pomoc druhým, solidaritu a obětavost.

Přesto však existují důvody, proč je zdravé a někdy nezbytné dát sám sebe na první místo. Když člověk nedbá o své potřeby, nemůže plně pomáhat ani druhým.

Člověk, který se stará o své duševní i fyzické zdraví, buduje stabilní základnu. Pokud jsme unavení, vyčerpaní nebo frustrovaní, nemůžeme být prospěšní ani svému okolí. Stejně jako se v letadle doporučuje nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě, platí to i v běžném životě – nejdříve se musíme postarat o sebe, abychom mohli pomoci ostatním.

Myslet na sebe znamená i umět stanovit hranice. Člověk, který se neustále upřednostňuje okolí, může snadno vyhořet. Zdravý egoismus nás učí, že odmítnutí pomoci nebo účasti neznamená zklamání, ale respekt k sobě samému. Mnoho lidí se cítí provinile, když řeknou „ne“. Jako by to byla známka selhání. Jenže umění říct „ne“ je vnitřní síla, nikoli slabost. Je to projev zdravého vztahu k sobě samému – a také k ostatním. Protože když se zhroutíme, už nikomu nepomůžeme.

Vyrovnaný člověk navíc může pomoci druhým nejen tím, že je inspirací, ale také velmi konkrétně – fyzicky, materiálně i psychicky. Kdo má dostatek vnitřních sil, může je věnovat těm, kdo je právě potřebují. Může být oporou ve chvílích krize, poradit, naslouchat nebo i poskytnout praktickou pomoc. Bez vlastního zázemí by to však bylo nemožné.

Pokud si člověk váží sám sebe a myslí na své cíle, rozvíjí se a stává se spokojenějším. Takový člověk dokáže pomáhat ne z povinnosti, ale z vnitřní vyrovnanosti. A právě to je nejupřímnější a nejcennější forma pomoci – když plyne z přebytku, ne z nedostatku.

Myslet především na sebe není sobecké, ale nezbytné. Není to o ignorování ostatních, ale o nastavení zdravých hranic a péči o vlastní pohodu. Jen ten, kdo je v souladu sám se sebou, může být skutečnou oporou pro druhé. Proto bychom se neměli bát občas upřednostnit své potřeby – není to slabost, ale síla. Nejde o to uzavřít se do sebe a být lhostejný. Jde o to nevylévat s vodou i dítě. Pomáhejme druhým – ale nezapomeňme nejdřív dýchat.

společnost životní postoj životní styl
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdeněk Pokorný
Ano, je to tak. Dobře a výstižně napsáno.
Iva Bendová
Četla jsem kdysi pravdivé příběhy partnerů, manželů, manželek těch obětavě pomáhajících v rozvojových zemích, jejich vlastní vztahy a rodiny se kvůli tomu rozpadly, vlastní děti strádaly, souhlasím s příspěvkem v 09:14, ale i v 09:22, rčení /mudrosloví/, že "cesta do pekel je často dlážděná dobrými úmysly," nevzniklo jen tak.
Daniela Lender Chaloupková
Stoprocentní souhlas! I já si uvědomila, až ve "zralém věku" ;-) , že kyslíkovou masku musím v první řadě nasadit sama sobě. Abych poté mohla být k dispozici i těm ostatním. Velice potřebný článek, děkuji za něj. :-)
Jitka Caklová
Skvělý článek ♥ Skvělé myšlenky, ale jejich uvedení do praxe, pokud člověku vládne falešné ego, je přímo nadlidský úkol. Žádná škola, žádný titul, ani přečtení stovek rádoby moudrých knih, nikoho nenaučí víc, než vlastní zkušenost ♥
Radmila Coufalová
Velmi pravdivé, mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Pečovala jsem o tatínka s Alzheimrem dokud jsem se sama nezhroutila a pak už ho musela převést do ústavní péče. Na jednu stranu mám dokonale čisté svědomí, že víc už jsem udělat nemohla, ale zároveň od té doby striktně nastavuji hranice a pokud zjišťuji, že na něco už zkrátka nestačím tak to oznámím a pokračuji s pomocí teprve tehdy, když na to mám opět dost sil.
Olga Škopánová
I pomoc by měla mít své limity a měla by lidi v nouzi v první řadě naučit jak si pomoci sám. Dlouhodobá a všeobjímající pomoc je spíš na škodu.
Jan Zelenka
Dobré téma.
Iva Bendová
Myslím, že výchova k sebeúctě by na škodu ve škole nebyla, zvláště kvůli šikany a jejím tragickým následkům ... Každá mince má dvě strany a touha pomoci, může být někdy i touhou po moci, touhou po převaze nad ostatními ve stylu "jsem lepší, jsem nejlepší, nikdo to neumí lépe nežli já" - i to je obraz některých udřených hospodyněk a naproti tomu i pomáhajících všude jinde, než-li doma. Všeho s mírou a přiměřeně. Podepisuji slova autorky článku, včetně komentářů v 07:54 a 07:56.
Olga Škopánová
Škola může naučit matematické vzorečky a gramatické poučky, ale nikoliv to jak máme přistupovat k vlastnímu životu. Svou cestu si každý musí najít sám.
Jana Šenbergerová
S takovým pohledem na svět a postojem k němu plně souhlasím. Znám dost lidí, kteří se tzv. rozdávají, ale víc z pocitu povinnosti než z potřeby sounáležitosti a vnitřního přesvědčení, že mohu dát jen to, co opravdu mám - lásku. Děláme-li cokoli jen z povinnosti, brzy pocítíme, že nám ostatní nesplácejí stejně a vnímáme to jako nespravedlnost. Díky za článek. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, kdo jsem, a že se nic neděje náhodou. I když to tak nevypadá, svůj život máme jen ve svých rukou. Škoda, že se o tom neučíme ve škole.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 25. týden

Jak dobře znáte postavy z knih? Na to odpoví vědomostní kvíz tohoto týdne.