Sluníčko zešikma osvětlovalo její nádhernou barokní postavu a společně s mírným vánkem rozehrálo kouzelnou hru v jejích blonďatých polodlouhých vlasech. Maruška vyřkla svou otázku tónem, který používá, když si něčím není jistá a potřebuje povzbudit. Napadlo mě přidat se k slunku i vánku a též si s ní maličko pohrát: „Dokázal bych, krasavice moje, ale radši to neudělám.“
„Chápu,“ posmutněla má společnice a probodla mě vyčítavým pohledem, „rozumím ti a vím, že nejsi masochista ani zvrhlík.“
Dokázal jsem Marušku trápit mlčením ještě asi další půl vteřiny, ale pak jsem se přiznal: „Máš pravdu, masochista ani zvrhlík nejsem, v tomhle jsem labužník. Ty jsi vdaná, já ženatý, a kdybych si tě v dvoudílných plavkách představil, přepadly by mě hříšné myšlenky a bůh ví, jak by to nakonec mohlo dopadnout.“
„Ty kujóne, ty mizero, počkej, tohle ti nedaruju, pomsta bude krutá a brzká,“ rozesmála se konečně Maruška, až jí zasvítily oči.
„Ale proč se mě na to vlastně ptáš, princezno mých snů?“ zeptal jsem se zamyšleně, jakmile se trochu uklidnila.
„No, víš, to je tak,“ protáhla Maruška nesměle, lokla si kávy, uždibla větrníku a teprve poté zvolna pokračovala: „Příští týden jedeme na dovolenou za mojí maminkou do Jižních Čech. Trochu jí pomůžeme s chalupou a se zahradou, a pokud bude hezky, volný čas využijeme k houbaření a hlavně ke koupání v místním rybníku. Víš, Honzo, já se v něm koupávala už jako malá holka, pak slečna a v té době jsem měla od našich parádní dvoudílné plavky, které mi kamarádky záviděly a ve kterých se za mnou otáčeli všichni kluci. No jo, jenomže to jsem vážila půlku než dneska a neměla faldy na břiše. Ty si opravdu myslíš, že bych si je mohla vzít ještě i teď? A prosím tě, odpověz mi po pravdě a bez komplimentů, víš, je to důležité pro moje sebevědomí.“
Maruška neseděla přímo proti mně, ale trochu bokem, tak jsem měl před sebou celou její postavu prakticky z profilu. Zahleděl jsem se na ni o chvilku déle, než je slušné, aby se muž díval na ženu, která mu nepatří, a pak jsem se rozhodl pro upřímnost: „Víš, holka zlatá, já si nevymýšlím, pochlebovat někomu není mým zvykem. Jestli chceš vědět pravdu čistou jak slovo boží, tak určitě si je můžeš vzít i teď. Možná ti budou slušet ještě víc než tehdy. A vůbec, brání ti v tom krom té zbytečné nejistoty ještě něco jiného?
„Ne něco, ale někdo!“ zareagovala Maruška zhurta. „Můj manžel Franta! Zeptala jsem se ho na to samé co tebe, teda jestli by si mě dokázal představit v dvoudílných plavkách. Že bych si je jako koupila na tu dovolenou a koupala se v nich v našem rybníce, klidně jen v místech, kam moc lidí nechodí. A víš, co mně ten pacholek odpověděl?“
Němě jsem zavrtěl hlavou.
„Nevíš, viď, tak já ti to teda povím. Řekl mi, že už jsem na to stará a moc objemná. Zřejmě se chtěl vyhnout slovu tlustá, ale to mi bylo houby platné. Srazil mi tím sebevědomí až někam do suterénu a už nepomohlo ani to, že si to pak chtěl vyžehlit a nabídnul mi, že mi koupí nějaké luxusní jednodílné.“ Maruška zmlkla, dala ruce dlaněmi nahoru a věnovala mi výraz, jako abych s tím něco honem rychle udělal.
„Maruško,“ odpověděl jsem vemlouvavě, „Frantu znám už spoustu let a pár věcí o něm vím. Miluje tě tak, že by dal za tebe ruku do ohně a klidně se nechal i zabít, ale manželský takt mu trochu schází. Občas mu to ujede, pak ho to mrzí, ale už to nedokáže přiznat. Ty dvoudílné plavky si určitě kup, a pokud jde o Frantu, máš své ženské zbraně a sama dobře víš, co na něj nejvíc platí.“
„Tak dík, Honzo, asi si je fakt koupím. Ne asi, určitě si je koupím, ale nemaluj si to narůžovo, mé pomstě neunikneš, ani kdyby ses schoval do pekla,“ uzavřela to celé Maruška teď už o poznání veselejším tónem. Slunce zapadlo za protější dům, vánek se utišil, hra v jejích blonďatých polodlouhých vlasech skončila a my se odebrali do svých domovů.
***
Pokračování přišlo večer o pár dní později a začalo Maruščinou esemeskou. Stálo v ní: „Tak tohle máš za trest, že sis mě nechtěl představit v dvoudílných plavkách. Koukej a moc se neraduj, za chvíli ti zavolám. Mar.“
Součástí esemesky byla Maruščina fotka, pořízená v odraze před velkým zrcadlem, které mají v předsíni. Ta holka měla na sobě jen černé dvoudílné plavky s drobným bílým vzorem. Spodní díl obepínal její široké boky, jejichž malebnost umocňoval obdivuhodně štíhlejší pas s břichem, ozdobeným několika roztomilými, prakticky neviditelnými drobnými vlnkami. Pevné košíčky vrchního dílu daly vyniknout Maruščiným plným ňadrům, nad nimiž už byl jen štíhlý oklulibě dlouhý krk a usměvavá tvář s vlasy, ozdobenými zdviženými slunečními brýlemi. Kochal jsem se tou fotkou tak, že jsem div nedopadl jako pan doktor ve Vesničce střediskové, telefon mi vyklouzl z ruky a spadl do klína. Zazvonil dřív, než jsem ho stačil sebrat.
„Tak co nepřehnala jsem to, viď?“ ozvala se Maruška zvesela.
Odpověděl jsem popravdě: „Teda, Maruško, tobě to sluší, já nemám slov. Mít tě po ruce… No radši nic. Jak jsi dokázala omládnout o dvacet let, pošeptej mi to sladké tajemství? A vůbec, co Franta?“
„Ha, ha, ha, chceš to vědět, co?“ rozesmála se Maruška na druhém konci. „Tak teda poslouchej, s těmi ženskými zbraněmi jsi měl pravdu. Vzala jsem si na sebe ty plavky a přes ně tmavé domácí šaty, skrz které nebyly vidět. Takhle vymóděná jsem Frantovi usmažila pořádnou vepřovou kotletu s kostí a naservírovala to před něj s bramborami, posypanými nadrobno nakrájenou pažitkou. Chvilku jsem počkala, až se jeho chuťové buňkou dostanou do kulinářské extáze, a pak jsem ty šaty ze sebe shodila na jedno trhnutí se slovy: ‚Koukej, jakou máš doma parádní ženskou!‘ On zkameněl s vidličkou napůl cesty k ústům, vykoktal: ‚Ó… ó…,‘ načež se mi začal zdlouha omlouvat, jaký je hlupák a jak je rád, že mě má, až jsem ho musela zarazit, aby mu to jídlo nevystydlo. Ale teď už mi promiň, Honzo, musím končit, jdu balit, zítra ráno vyrážíme.“
Popřál jsem Marušce, ať jim vyjde počasí na koupání a rozloučili jsme se. Odložil jsem telefon, zvedl se a šel za Soňou, která je, ať mi má blonďatá kamarádka promine, ještě krásnější než ona.
