Postupně se tam sešla, jako obvykle o prázdninách, hojně zastoupená omladina domorodců i letňáků. Přivítali jsme se a klábosili v trávě. Sem tam někdo brknul do kytary, ale první dny bývaly ještě trochu rozpačité, než jsme se zase sehráli. Rok je přeci jenom dlouhá doba a letňáci se i různě měnili. Po chvíli jsem zaslechla útržek hovoru: „Jo, ten Pražák, ředitelův syn ze zámku. Takový vysoký vlasáč. Prý válí tenis za Slávku…“ Tak vysoký vlasáč, válí tenis. Asi to nebude takový prďola, jak jsem si ho pošetile představovala.
* * *
Sedím na nějaké barokní podezdívce a sleduji dobře udržovanou písčitou pěšinku, klikatící se mezi rododendrony, usazenými na anglickém trávníčku. Netrvá to ani tak dlouho a vynořují se dvě postavy. Od první chvíle je jasné, „who is who.“ On, se svými tak sto devadesáti centimetry živé výšky a s vlnitými hnědými vlasy k ramenům. K ramenům mu sahá i obrýlený kamarád s kosím nosem. „Adonis" nese moji vzduchovku, což se mi náramně hodí. „Ahoj kluci! Mohla bych si s vámi zastřílet? Ta vzduchovka je totiž moje,“ ozývám se, ač jindy spíše plachá, kupodivu směle. „Samozřejmě. Tak to se omlouváme. Babička se nezmínila, že je tvoje,“ projevili se okamžitě jako naprostí sympaťáci a gentlemani. Pomohli mi ze zídky a zavedli do své střelnice s řadou plechovek.
Hodlala jsem se ukázat v celé své čarostřelecké kráse, ale dušička byla ve mně malá. Svoji prázdninovou „kamarádku“ jsem nedržela rok v ruce. Ta však nezklamala a hochům jsme spolu vytřely zrak. Neminuly jsme ani jednou.
„Kosák“ s „Adonisem“ obdivně mžikali. „Adonis“ trochu jinak. Jestli existuje láska na první pohled, tak to byl náš případ. I když, všichni tři jsme byli od první chvíle spřízněné duše. Jako bychom se znali odjakživa. S úplnou samozřejmostí jsme spolu trávili i následující dny. Byly to ty nejkrásnější prázdniny, navždy spojené s první, křišťálově čistou láskou.
Až poslední den před mým odjezdem, který nekompromisně a v jistých obavách určily moje máma s babičkou, chodíme s „Adonisem“ ruku v ruce poprvé sami po lese a než přijde osmělení k líbání, málem zapadneme do bažin. V mokrých keckách a s hlavami někde v jiné dimenzi, se jen neradi vracíme zpět, ke kruté realitě, že náš společný čas končí. „Můj brácha taky chodí s budoucí sestřičkou,“ špitl tehdy do lesního ticha „Adonis.“ V hrudníku mi sílil bolestivý, ale nádherný pocit, že mému srdíčku rostou křidélka a chce se mu létat. Bylo nám oběma sladkých sedmnáct.
* * *
Celou, téměř čtyři sta kilometrovou cestu domů jsem vnitřně (a občas i zevně) proplakala. Každý ten vlakem spolykaný kilometr, co mě od něho oddaloval, mi oznamoval křehkost a marnost toho sotva zrozeného, v takové síle doposud nepoznaného citu.
Z rádia zpívala božská Helena: „Má, má, má, má, má tě rád…“ a já si tu písničku, co byla právě hit, přisvojila. Zpívala ji o něm a pro mne. Přišlo mi to i písemně. Pak ještě několikrát, než život udělal v tomto směru významnou pauzu.
* * *
Když jsem tu píseň i po letech náhodně slyšela, vlhly mi oči a zabolela u srdíčka ta křidélka, co jim bylo zabráněno se prolétnout. Tato tam navždy zůstala složená a při každé vzpomínce na léto 1973 se lehounce zachvějí.
