tak jsem nedávno poznal, láska je věc velmi ošidná.

Nelze k ní přistupovat systémem má dáti , dal. Prostě dáváte a v podstatě za to očekáváte "jen" to samé. Mnohdy jen dáváte-bez očekávání. Prostě vám to dělá dobře .

Když pak o lásku přijdete během dvouminutového telefonátu, nastane prázdnota. A ta je horší než bolest. Slzy vám sice tečou dny i noci, ale to prázdno , vakuum kde se nemůžete nadechnout, nic pochopit a dětská otázka proč? vás pronásleduje všude-to není dobrý pocit.

Nedělám scény, nekřičím, nežadoním, nevyčítám, jen tiše a navenek věcně a klidně akceptuji. I ten klid je mě pak vyčten , ale co už. Přichází škatulata hýbejte se, věci se přesouvají sem a tam. Odnáším si jen tašku a jdu přes zahradní dvůr vnitrobloku.

Zelená míle,

sto kroků

každý úder zvonu umírání lásky

umírání citu

umírání jistoty

umírání důvěry umírání starostlivosti

70 let jsem sám ale ještě tu jsem!

branka klapla.