Nejstarší děti: Máma nevidí, přesto je jako vichřice, říká Helena, dcera dvaadevadesátileté Elišky
FOTO: rodinný archiv

Nejstarší děti: Máma nevidí, přesto je jako vichřice, říká Helena, dcera dvaadevadesátileté Elišky

11. 6. 2020

"Je to moc pěkné mít dvaadevadesátiletou maminku. Ráda poslouchám její vyprávění, nedávno jsem začala nahrávat její životní příběh,“ říká Helena Futerová. V jejím případě jde o radost dvojnásobnou. Její maminka Eliška Ferstová je v obdivuhodné kondici.

Ne, že by bylo vše v jejich životě růžové, ale dámy jsou statečné. Eliška má už desítky let problémy se zrakem. Trpí makulární degenerací, onemocněním, které člověka postupně připravuje o zrak. Začíná to tak, že to, na co se člověk dívá, vypadá jako by roztrhané. A pak se vše zhoršuje. „Je neuvěřitelné, jak to zvládá. Problémy jí začaly už po čtyřicátém roce, ale nikdo jí neřekl diagnózu. Já jsem pak jednou otevřela nějaký časopis a tam lékař z Vinohradské nemocnice popisoval přesně to, co ji trápilo. Říkala jsem si: vždyť to je ono! Tehdy poprvé jsme zjistili, že jde o makulární degeneraci. Máma říkala, že třeba nevidí kus obrazu. Dívala se na člověka a neviděla jeho obličej. A u toho článku byly fotky s přesným popisem, jak se ta nemoc projevuje,“ vypráví Helena.

Přesto Eliška Ferstová stále luští křížovky. Musí k tomu sice mít dvě lupy a silné osvětlení,  protože nevidí celé slovo a dává vše dohromady po písmenkách, ale bojuje. „Stále cvičí jógu, hraje na klávesy a doprovází seniorský pěvecký sbor. Sice už sama nemůže cestovat ani chodit tam, kde to bezpečně nezná, milovanou harmoniku už musela odložit kvůli bolestem v ramenou, ale stále má neskutečný přehled o všem, co se děje. Poslouchá rádio, hlásí nám, co se dozvěděla,“ vypráví Helena.

Obě bydlí nedaleko od sebe v obci Skřivany poblíž Nového Bydžova. Eliška se tam po ovdovění  přestěhovala do penzionu s chráněnými byty, aby to měla k dceři blíž. Takže jsou téměř stále spolu. Helena Elišku navštěvuje, nosí jí jídlo, audioknihy, vozí ji k lékařům. Eliška k ní chodí na obědy. „Je to stejné jako dříve, když jsme chodili my na obědy k ní. Jen se to obrátilo,“ říká Helena. Rodina často pořádá sešlosti. Elišce tak děti vracejí to, že se kdysi ona s manželem hezky starala o ně, o jejich děti. „Když ještě bydlela s manželem ve svém domku v Ostroměři, děti u ní trávily prázdniny, víkendy, moc nám s nimi pomáhala,“ podotýká Helena.

V poslední době má novou zálibu. Poslouchá a nahrává vyprávění své mámy. Eliška totiž vyprávět umí a navíc má o čem.

Dětství prožila na území, které nyní patří Polsku. Eliščina maminka byla potomkem takzvaných Štrálských Čechů, kteří se po pruské válce usadili v polském Slezsku na Střelínsku a založili tam české vesnice Husinec (Gesiniec) a Poděbrady (Gósciecice).

Seznámila se tam s Němcem a z toho svazku se v roce 1928 Eliška narodila. „Tatínek jí zemřel, když jí byly dva roky. Tehdy byla krutá zima a tak sháněl dřevo na topení. Přitom prochladl, odešly mu ledviny. Maminka pak vyrůstala s babičkou, pomáhal jim hodný bezdětný strejda. Babička se navíc starala o nemohoucí sestru. Žily u Střelína na polském území a maminka si svého času vydělávala hraním na harmoniku. Když jí bylo osmnáct, založila ve Středních Poděbradech českou školku,“ vypráví Helena.

Poslouchá a nahrává vzpomínky své mámy na válku, na to, jak její lásku poznamenaly politické události v padesátých letech, jak s maminkou a dalšími krajany odjížděla zpět do vlasti, protože území, kde žily, připadlo Polsku a ony byly postaveny před výběr: buď přijmout polské občanství nebo se vystěhovat.

„Máma vypráví krásně. Není to zmatené, neskáče z události na událost. A já ji poslouchám. Zajímá mě to, to je jasné, vždyť jde o rodinnou historii. Ale především mám radost, že tím dělám radost jí. A mně baví, že netlacháme jen tak o ničem, že to vyprávění má smysl a snad zůstane zachováno pro další generace,“ říká Helena.

Svou mámu označuje za unikátní, neskutečnou, výjimečnou: „Čím dál více si uvědomuju, jak je vzácné, že mám maminku, se kterou se dá v tak vysokém věku povídat si, žertovat, bavit se. Ona mentálně vůbec není stará. Já jí říkám vichřice.“

A tak se těší, až si zase sednou, zapnou nahrávání na telefonu a Eliška bude vyprávět, co všechno předcházelo tomu, než Helena přišla na svět. A kdo ví, třeba z toho všeho Helena napíše knížku. Už nad tím začíná přemýšlet.

Nejstarší děti
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

Nový díl: Jak využít QR čtečku v mobilu

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.