Pozdě v noci zarachotil klíč v zámku. „Á, konečně se uráčil vrátit domů,“ prolétlo mi hlavou a dál se věnovala televizi. Po chvíli se šramot opakoval, tentokrát doprovázen funěním, mlaskáním a nesrozumitelným reptáním. „Ten bude vypadat,“ pomyslela jsem už poněkud méně klidná. Syn s vyděšeným výrazem sledoval střídavě televizi a dveře, až nakonec zůstal civět směrem ke zdroji hluku.
Vetřelec po delší pauze zvolil novou taktiku. Beze slova bušil do dveří, lomcoval klikou, párkrát si kopnul a ustal. Nabyla jsem přesvědčení, že jde o zloděje, protože manžel se svojí mírumilovnou povahou a vrozenou pohodlností by se ani pod vlivem alkoholu nenamáhal k větší fyzické aktivitě. Vzápětí mně došlo, že zloděj v akci by tolik nerámusil. Se strachem jsem se plížila do předsíně, abych kukátkem zjistila, kdo nás děsí. Vizuální inspekce do neosvětlené chodby nic neobjasnila. V okamžiku, kdy jsem měla ruce opřené o "futra", oko na kukátku, ozvala se obrovská rána a klika mě udeřila do žeber tak silně, že jsem jen šeptla „Petře?“ Nastalo ticho na obou stranách „barikády“, až po chvíli neznámý spěšně odcházel.
Druhý den přišla sousedka a s omluvami vracela kliku, kterou našla ráno na stole. Když mijela náš byt, všimla si, že dveřím chybí přesně ten díl, který jí doma přebývá.
Naše dveře si žily samostatný život a hlavní funkci, jako je zabránit vstupu nežádoucích osob, chránit majetek a bezpečí majitelů, nesplňovaly v souladu s našimi požadavky, a navíc nás čas od času děsily. Podlehly útoku zlodějů, samovolně se otevíraly a zlomyslně nás děsily. Stačill menší vítr a kovové těsnění vydávalo zvuky jako z hororového filmu a tak jsme mu začali říkat „kovoděs.“ Manžel, hračička, postupným prohýbáním pásky zdokonalil zvuky natolik, že ve větru zpívaly různé melodie, nebo naopak, kvílely k zbláznění. Vedlejším efektem časté manipulace s páskou bylo obtížné zavírání, a tak byt, když se pořádně nepřibouchlo, zůstal někdy otevřený.
Stalo se mi, že jsem se ráno probudila a zírala z postele rovnou na souseda stojícího na chodbě. Mám totiž postel přímo proti dveřím ložnice a následně i vchodovým. " Dost nešťastný začátek dne pro oba," napadlo mě poté, co jsem jekotem "voyjeura" zahnala. Jindy se s charakteristickým vrzáním začaly otevírat v okamžiku, kdy v televizi končil jeden z upířích hororů. Realita se propojila s filmovou scénou natolik, že jsem byla naprosto paralyzovaná. Ovanul mě slaboučký vánek a opět "vrrrrrz.., vrrrz.., skřííp..!" Filmový ruchař by nevyloudil příšernější zvuk. Dlouho trvalo, než jsem získala odvahu jít zavřít.
Jednou večer jsem zážitky vyprávěla malému vnukovi, který u mě občas přespával. Když jsem s výrazem upíří babičky zdařile napodobovala vrzající vrata, zavřískal venku zamilovaný kocour a vyděsil dítě natolik, že zajelo pod peřinku. Strach přešel až po pořádné porci čokolády.
Poučila jsem se a vnukovi potom vyprávěla jen laskavé příběhy, které poslouchal s nádherným nadšením v očích, protože věděl, že přijde dobrý konec. Už není malý a nyní vypráví "pohádky" on mně. Poslouchám s nadšením. Zatím mají dobrý konec a doufám, že to tak zůstane.