Osobní zkušenosti s péčí o osobu blízkou - co zajistit, čeho se vyvarovat
Ilustrační foto: pixabay.com

Osobní zkušenosti s péčí o osobu blízkou - co zajistit, čeho se vyvarovat

7. 3. 2020

Tento článek jsem se rozhodla napsat na základě svých osobních zkušeností s péčí o osobu blízkou, jako pomoc těm, kteří se mohou dostat do podobné životní situace.

Jako jedináčkovi mně bylo jasné, že se jednoho dne budu muset postarat o svou, mnoho let ovdovělou, maminku. Došlo k tomu v létě roku 2013.

Bylo jí osmdesát šest a během jednoho měsíce dvakrát spadla. Odnesla to hlava a spustily se zdravotní problémy v podobě Parkinsona. Po dvou měsících kmitání mezi prací a maminkou, která s námi bydlela ve společné domácnosti, jsem se rozhodla odejít z práce a zůstat s ní doma. Nastal běh na dlouhou trať, který trval šest let. Skončil 15. října 2019.

Člověk si nedovede představit předem, co všechno péče o člena rodiny obnáší. Vše jsem zvládla za pomoci  manžela a staršího syna. Manžel mě finančně zajišťoval a poslední rok a půl mi velmi pomohl i se samotnou péčí. Syn nás zastupoval o nedělních odpoledních, kdy jsme s manželem mohli alespoň pár hodin strávit nějakou společnou aktivitou. Naše společné dovolené se smrskly na jeden týden v roce.

Příspěvek na péči o osobu blízkou je částka určená k úhradě za pomoc, kterou může poskytovat příbuzný, osoba blízká nebo poskytovatel sociálních služeb.

Člověk, který kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu není schopen samostatně vykonávat základní životní potřeby, vyžaduje péči druhých osob. Ty pak mají za svou pomoc nárok na tzv. příspěvek na péči, jehož výše závisí na stupni závislosti osoby, o níž je třeba se postarat. Pečující osoby mohou starost o blízkou osobu i upřednostnit před zaměstnáním, o roky potřebné pro přiznání důchodu však nepřijdou (tzv. náhradní doba pojištění).

O příspěvek na péči se žádá na příslušném úřadu práce. Na základě vyplněné žádosti podepsané "závislou osobou" se rozjede řízení, které má dvě samostatné linie:
a) sociální šetření, které provede sociální pracovník úřadu práce po předchozí dohodě v místě bydliště,
b) zdravotní posudek "závislé osoby" od obvodního lékaře.
Obě zprávy postoupí sociální odbor úřadu práce posudkovému lékaři, který rozhodne o tzv. stupni závislosti.
Poznámka:
Celé řízení trvá několik měsíců a po přiznání příspěvku se peníze vyplácejí zpětně k měsíci podání žádosti.

Sociální pracovník při pohovoru posuzuje schopnost nemocného člověka zvládat základní životní potřeby.

1.      Mobilitu - vstávání a uléhání do postele, usedání a chůzi

2.      Orientaci - pomocí zraku a sluchu

3.      Komunikaci - pomocí řeči a písma

4.      Stravování - schopnost se najíst a napít, dodržovat dietní režim

5.      Oblékání a obouvání - samostatnost, vybírání vhodného oblečení a obuvi

6.      Tělesnou hygienu - mytí rukou, čištění zubů, sprchování…

7.      Výkon fyziologické potřeby - docházení na toaletu, vyprazdňování se, hygienu s touto činností spojenou

8.      Péči o zdraví - braní léků, píchání inzulinu, měření tlaku…

9.      Osobní aktivity - sociální kontakty s okolím (rodinou, známými…)

10.    Péči o domácnost - nakupování jídla a základních domácích potřeb, nakládání s penězi…

 

Výše příspěvku na péči se odvíjí od stupně závislosti.

Stupně závislosti jsou čtyři:

·         I. Lehká - týká se dospělých, kteří nedokáží vykonat 3 až 4 životní potřeby.

·         II. Středně těžká - týká se dospělých, kteří nedokáží vykonat 5 až 6 životních potřeb.

·         III. Těžká - týká se dospělých, kteří nedokáží vykonat 7až 8 životních potřeb.

·         IV. Úplná - dospělí nezvládající vykonávat 9 až 10 každodenních potřeb.

Poznámka:
Vyplácené příspěvky ve stupni závislosti III. a IV. v roce 2019 výrazně vzrostly.

Zároveň s příspěvkem na péči lze samostatně zažádat o
průkazku ZP (lehká závislost) nebo ZTP (závislost II., III., a IV. stupně - přeprava veřejnou hromadnou dopravou zdarma včetně doprovodu),
příspěvek na mobilitu (dopravu k lékaři autem).

 

Mé zkušenosti a doporučení:

1. Účastněte se šetření prováděného sociální pracovnicí společně se svým nemocným příbuzným.
2. Dobře si prostudujte posudek od obvodního lékaře, zda zaznamenal všechny skutečnosti týkající se zdravotního stavu posuzovaného. (Může významně ovlivnit rozhodnutí posudkového lékaře, který dotyčnou osobu nikdy neviděl.)
3. Péči o osobu blízkou sdílejte s nejbližší rodinou. Nezůstávejte v tom sami.
4. Dbejte o své duševní zdraví a dopřejte si jednou za čas odpočinek. Péče je vyčerpávající a trvá 24 hodin denně. Počítejte se stálým spánkovým deficitem.
5. Nepřeceňujte své fyzické síly. Bezvládné tělo, pokud vám dotyčný člověk nepomůže, neutáhnete.
6. Umožněte závislé osobě kontakty s jeho okruhem přátel a známých.
7. Existuje možnost domluvit tzv. odlehčovací pobyt (sociální zařízení může nemocného přijmout až na tři měsíce) a tuto dobu využít k odpočinku. Ale pozor! Ne každý senior, který je v domácí péči, tuto změnu snáší.
8. Využívejte možnosti zapůjčení zdravotních pomůcek. Některé hradí pojišťovna - např. invalidní vozík, za některé se platí - např. pronájem polohovací motorové postele.
9.  Pokud je závislá osoba hospitalizována déle jak jeden kalendářní měsíc, příspěvek se za tuto dobu nevyplácí.
10. Hospitalizace a jakékoliv další změny se musí hlásit sociálnímu odboru úřadu práce do osmi dnů.
11. V nemocnici jsou k dispozici sociální pracovnice, na které se můžete obrátit s prosbou o pomoc. Mohou vám např. poskytnout informace a reference o pečovatelských službách a hospicích v daném regionu.
12. Věřícím lidem umožněte kontakt s jeho církví.
13. Nevyhýbejte se tématu smrti, jestli o něm chce dotyčný hovořit. (Pokud toto téma negujete a vyhýbáte se mu, nemocný se uzavře.) Proberte s ním ještě v období, kdy je schopen se samostatně rozhodovat, otázky závěti, "scénář" smutečního obřadu a pohřeb.
14. Závislý člověk se může začít ke konci života psychicky "ztrácet". Vy ovšem potřebujete komunikovat jeho jménem s úřady, přijímat důchod. atd. V tuto chvíli musíte zažádat o opatrovnictví. Sociální odbor magistrátu je schopen poskytnout vzor žádosti, může ji zpracovat i advokát. Přikládá se k ní zdravotní posudek. Žádost odevzdáte na příslušném soudu. Zástupce soudu provede šetření v místě bydliště a samosoudce rozhodne. Bohužel i tato procedura trvá nějaký ten měsíc.

Snažila jsem se do předcházejících řádků vypsat své osobní zkušenosti a doporučení. Sama jsem si zjišťovala vše "za pochodu" a věřte, nebylo to vždy jednoduché. Doufám, že někomu z vás mé postřehy pomohou.

 

Autor: Hana Lancová
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Lancová
Velmi děkuji všem přispěvatelům do diskuse. Po smrti mé maminky se na mě během jednoho měsíce obrátilo několik mých známých s prosbou o radu, protože museli začít řešit problémy se svými nemocnými rodiči. Uvědomila jsem si, kolik mě stálo úsilí si přijít na řešení různých situací. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude mít článek takovou čtenost. Asi mám štěstí, že žijeme ve Zlíně. Při jednáních na úřadech jsem nenarážela na lhostejnost a netaktnost. Ne vždy to ale platilo o lékařích. Je vidět, že je to velmi aktuální téma.
Jaroslava Štěrbová
Dobrý den paní Lancová, mnohokrát Vám děkuji za Váš příspěvek. Vloni jsem se dostala do stejné situace. Pečuji o svou 83 letou maminku. Dopátrat se nějakých informací bylo nad lidské síly. Ve svých 51 letech jsem musela ukončit pracovní poměr. Jedná se o velmi složité rozhodnutí. Svého blízkého nechcete umístit do žádného domova pro seniory, ale při tom musíte z něčeho žít. Žádná instituce mi neporadila. Dosud stále hledám informace. Jednání na úřadech je poměrně zkostnatělé a získat informace je poměrně nemožné. Nevěděla jsem, jak postupovat směrem k úřadu práce a v podstatě to nevím do současnosti. Maminku mám ráda a svého rozhodnutí nelituji. Uvítala bych vstřícnější a kvalifikovaný personál na státních úřadech. Starý člověk pro tuto společnost nic neznamená.
Marie Faldynová
Děkuji za článek, který opravdu dobře informuje. Také já si vážím těch, kdo na sebe vzali tíhu služby o své blízké. Je to opravdu náročné.
Květa Řičánková
Hanko moc pěkně napsané, je tam vše co by pečující měli vědět. Já už to potřebovat nebudu- pečovala jsem 12 roků o maminku,manžel byl TTP tak téměř nepomohl.Rodina mi téměř nepomohla ale já jim ani nepřiznala že už nemohu. Odrazilo se to na mém zdravotním stavu.
Soňa Prachfeldová
Takový závěr života je moc smutny a vyčerpávající zároveň pro nejbližší. Velká poklona , kdo to zvládá. Maminku jsem na sklonku života vozila na Červený kříž a po práci vyzvedavala. Jak dítě do školky. Nemohla být doma sama. Přála si umřít a také se jí to brzy vyplnilo. Takhle by neměl člověk končit.
Vladislava Vondroušová
Moc dobře vím o čem píšete...už 3 roky se starám o tatínka je ležák 85 let a maminku 80 let ta má alzhaimra . Rok jsem běhala s mamkou po doktorech a pak čekali na vyrozumění ze strany posudkového lékaře, ten mamku nikdy neviděl a i když měl zprávu z psychiatrie že mamka nesmí být bez dohledu a potřebuje celodenní péči příspěvek ji zamítli. až po odvolání ,které trvalo 6 měsíců mamce přiznali 4 stupeň.Je to velice smutné , protože mě mamka nepoznává a je jak malé dítě. Zatím ještě chodím do práce na zkrácený úvazek a po dobu co jsem v práci je u rodičů ošetřovatelka . Jsem učitelka v MŠ a miluji svou práci ale budu muset zůstat doma , protože starat se o dva seniory je opravdu velice náročné a bohužel mě z rodiny nikdo nepomůže ....nestěžuji si a nikdy bych je nechtěla dát do nějakého zařízení na to je mám příliš ráda.
Oldřich Čepelka
Moc pěkný, tím myslím poučný článek. Díky.
Dana Puchalská
Děkuji za článek,objevil se jako na zavolanou. Bývalá kolegyně má nyní těžce nemocnou matku a myslím, že o spoustě informací nemá vůbec tušení. Po neděli se máme sejít a myslím, že informace zde uvedené, jí víc než pomohou. Ještě jednou děkuji.
ivana kosťunová
Moji rodiče a dědeček se v době mého dětství starali o plně invalidní nepohyblivou babičku. Nevím, jak to dokázali, snad to bylo tím, že jsme se sestrou v tom prostředí vyrůstali, ale vůbec jsme to nenesli jako traumatizující záležitost, naopak, přišlo nám to zcela přirozené. Přitom pomoc od státu nebyla žádná, babička jako bývalá živnostnice neměla ani pořádný důchod. Teprve teď vidím, jak to pro všechny muselo být náročné.
Jitka Caklová
Milá Hano, zdravím, hluboce se klaním a děkuji za hodnotný článek, vyplývající z osobních zkušeností. Ještě jednou, velké poděkování ♥

Zpět na homepage Zpět na článek