Neuvěřitelné vlakové dobrodružství

Neuvěřitelné vlakové dobrodružství

13. 6. 2012

Zanedlouho skončí školní rok a hurá na prázdniny. V té souvislosti se mi vybaví příběh z mého života, pravda, 40 let starý,ale tragikomickou pointu léty neztratil.

Tenkrát jsem odmaturovala na gymnáziu a rok už jsem si psala s jedním pohledným Rumunem. Byla to jedna romantická známost z loňského léta v Costinesti u Černého moře. Jonel studoval inženýrství posledním rokem v Brašově a byl moc fajn. Psali jsme si celý rok intenzivně napůl rumunsky, napůl francouzsky. Začala jsem se učit rumunštinu a dokonce složila i pár básniček v tomto jazyce. A po roce psaníček a velké romantiky jsem se rozhodla, že se za Jonelem vypravím vlakem.

Máma z toho nadšená vůbec nebyla. Předhazovala mi ty nejhorší scénáře o cestě Rumunskem a kladla mi na srdce, abych nikdy nejela sama v kupé, ale jen pohromadě s více lidmi. Panonia expres, který tenkrát pravidelně jezdil z Německa přes Československo, Maďarsko, Rumunsko až na pobřeží a zpět, byl zárukou spolehlivého a levného cestování. S Jonelem jsme si dali schůzku v Oradeu, prvním velkém městě blízko rumunských hranic. Prožili jsme spolu krásný týden procházkami nádhernou přírodou, ale nakonec jsme se shodli na tom, že náš vztah nemá žádnou budoucnost. On, jako vysokoškolák, by musel státu zaplatit 75 tisíc lei, které neměl, aby mohl vycestovat za mnou a já v Rumunsku žít nechtěla. Poplakali jsme si a rozloučili se jako přátelé. V Oradeu jsem nasedla do Panonia expresu na svou strastiplnou cestu k domovu.

Samozřejmě, že jsem vlezla do vagonu, kde bylo prázdné kupé, ale mně to v tu chvíli vůbec nevadilo, slzy mi tekly stále proudem a nedaly se zastavit. Vlak se rozjel. Bylo mi divné, že každou půlhodinku vlak staví, ale ne na nádražích, ale mezi poli nebo v lese. Na hranice s Maďarskem to byla maximálně hodinka a najednou byl večer a hranice stále v nedohlednu. Nikdo nepřistoupil, ani nenastoupil a s přibývající tmou jsem se začala bát a myslet na máminy rady. Prošla jsem všech 7 vagonů a zjistila jsem, že v celém vlaku cestuji úplně sama. Bylo mi hrozně. Zachumlala jsem se do baloňáku a čekala, kdo mě v noci zamorduje. Jak jsem vůbec usnula, ani nevím. A vlak stále zastavoval na mezích a velká nádraží projížděl rychlostí.

Z ušišlaných cedulí jsem konečně zjistila, že už jsem v Maďarsku. Oddechla jsem si, že jedu alespoň správným směrem. V ruce jsem žmoulala pas s výjezdní doložkou bez razítek z hranic, neboť průvodčí žádný nebyl. Přes Maďarsko jsme jeli celý den a noc. Došlo mi pití i jídlo na cestu, neboť v tu dobu už jsem měla být dávno v Praze. Vzpomněla jsem si na mámu, jak asi na nádraží šílí a vyhlašuje mezinárodní pátrání.

Třetí den se za okny konečně objevily české nápisy. Byla jsem šťastná jako blecha. Hladová, žíznivá, špinavá, ale živá. A celé tři dny sama v celé vlakové soupravě. Před Brnem na ohromném kolejišti vlak zastavil. Přemýšlela jsem, že budu muset v Praze vystoupit za jízdy, když vlak nestaví na stanicích. Stáhla jsem okénko a zavolala na starého vyhýbkáře, kdy asi dojedu do Prahy? Ten na mě vytřeštěne zíral a jen zařval: "Ať už jste z toho vlaku venku! To je nová zkušební souprava, která se teprve zajíždí a kdykoliv s vámi může vykolejit!"

Popadla jsem kufr a celá šťastná vystoupila po třech dnech z vlaku hrůzy. Vůbec jsem si neuvědomovala, co všechno se mohlo stát. Bez peněz a s platnou zaplacenou zpáteční jízdenkou do Prahy mě jedna průvodčí posadila do rychlíku a ve 2 hodiny v noci jsem konečně vystupovala na Hlavním nádraží.Za zbylé drobné jsem si koupila lístek domů do Příbrami, lokálka jela ve 4 ráno a celých dvacet korun, co mi zbylo, jsem šla utratit do jediné nádražní restaurace. Pár opilých dědků a já, špinavá, mladá holka, která do sebe házela jídlo po třech dnech půstu. Musel na mě být pohled, když chlapi zapomněli pít pivo a nevěřícně na mě zírali. Ale to stále ještě nebyl konec mé cesty domů...

Ve čtyři hodiny ráno jsem se dvěma cestujícími nasedla do lokálky s pocitem, že už se mi nic zlého nemůže stát. A stalo se. Přišla stokilová nevrlá průvodčí a hlasem bachařky mi rezolutně oznámila, že jí musím dát 5 korun za noční příplatek. Začla jsem jí vysvětlovat, že jedu tři dny domů z Rumunska, že nemám ani korunu, že jsem poslední peníze projedla v bufetu, ale dostalo se mi jen strohé odpovědi, že pokud nezaplatím, tak si ve Zdicích teď v noci vystoupím, že jí to nezajímá. Nezbývalo mi, než vytáhnout občanský průkaz a jít poprosit cestující ve vlaku o almužnu s tím, že bydlím na této adrese a peníze jim hned vrátím. Jeden opilec se nade mnou ustrnul, sedl si hned vedle mne a celou cestu mi hladil kolena. Já držela, protože vyhazov z vlaku do tmy ve Zdicích, kde jsem nikdy nebyla, bylo pro mne nepředstavitelné.

Doma bylo pravé boží dopuštění, pláč i úleva. Až do rána jsem mámě barvitě líčila celé mé první putování a pak jsem dlouho, dlouho byla z cestování vyléčená.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.