Cestou necestou přes 
rumunský Fagaraš, III. díl

Cestou necestou přes
rumunský Fagaraš, III. díl

6. 2. 2015

...Pokračování

Den osmý

Ráno nás probouzí Ivčin manžel. Stále spíme na pryčně. Kluci z Humenného spolu s našima dvěma spali v ložnici na zemi. Prostě grandi. Děkujeme a loučíme se. Musíme se rychle nasnídat a vyrazit zpět nahoru za zbytkem výpravy. My s děvčaty ještě absolvujeme teplou sprchu. Něco tak úžasného hned tak nezažijeme. Jdu zaplatit útratu. Zase kreslím postel. Pán se na mne směje a postel škrtá. Chce jen zaplatit jídlo a pití. Ke snídani máme teplý chleba s ovčím tvarohem a horké mléko. Nad tím se ostatní trochu ofrňují, ale já mám v tomhle zvrhlé chutě. Horké mléko mám ráda. Připadám si jako znovuzrozená. Jen se při stoupání zase cítím trapně za ty včerejší výstupy. No, co jsem si nadrobila, to si vylížu. Na trasu dorážíme právě včas. Ostatní už mají sbaleno. Jdu hned za Petrem. Omlouvám se. „To nic, to se v horách stává často. Už toho na tebe bylo moc.“ Odpovídá klidně. Padá mi kámen ze srdce. Ještě se otáčím na ostatní: „Prosím vás, promiňte mi ten včerejší výstup“ Všichni se smějí. Jirka se ptá „ Už jsi v pohodě?“ „Jo, hrozně jsem si odpočinula a taky se pořádně najedla“ „Prosím tě, co taková za groš kudla potřebuje k jídlu“ směje se Jirka. Ale to by se, chlapec, divil. Jím jako starý námořník. Jen to na mně není vidět. A tady na ty výkony bylo jídla opravdu málo.

Pokračujeme dál směrem na východ. Už nás čekají jen dva dny v horách a pak sestup. Dále jdeme po hlavním travnatém hřebeni. Dnešní túra je celkem nenáročná, jsem odpočatá a i počasí je příjemné. Bez větších problémů se dostáváme na další místo k táboření. Pravděpodobně nás čeká klidná noc. Nejsme ani tak unavení, abychom brzy zalehli. Sedíme, pozorujeme hvězdy, které se třpytí na temné obloze. Je jich tady tolik, až oči přecházejí. V Praze nikdy nic takového neuvidíme. Konečně uléháme ke spánku. Probouzím se nezvyklými zvuky. Něco skřípe, něco pleská, něco hučí. Vítr!! Silně se opírá do našeho stanu. Najednou se ozve chřupnutí. A cosi mi plácne do obličeje. To už se budí i Jarda. Naše dokonalá tyč nevydržela nápor větru a přelomila se. Do toho začíná lejt. Stan je neobyvatelný. Venku je ještě tma. Co teď? Rychle vylézám ze spacáku a cpu ho do pytle. Nemůžu najít pláštěnku. Sakra. Jarda marně šátrá po baterce. Promočená plachta se na něj lepí. „Vylez z toho spacáku, ať ho nemáš durch…“ Vylézám ze stanu a běžím k Jirkovi. Ten spí sám ve stanu pro dva. Otevírám zip a pokud možno potichu se vkrádám dovnitř. Jenže vítr mi vytrhne plachtu z ruky a stan rázem na volné straně nadzvedne. Padám rychle na zem a snažím se zachytit plachtu a stan zavřít. Daří se mi to. Jenže kolíky jsou vytržené a stěna se zmítá sem tam. Jirka se probouzí, rozsvěcí baterku a udiveně se na mne dívá. „Co tu děláš?“ Tak mu líčím naši pohromu. „Jarda šel k Petrovi a Zdeňkovi“ končím svoji řeč. „ A co je s tím stanem?“ Nechápu, vždyť jsem mu to teď řekla. „Zatížili jste ho?“ krčím rameny, odešla jsem dřív než můj muž. „ Já se raději kouknu a taky se pokusím nacpat zpátky ty kolíky", hrabe se Jirka ze stanu. Sotva otevře zip, stan se nafoukne a hrozí, že odletí. Jirka se rychle vrací. „ Váš stan je zatížený, kolíky jsem zatloukl a taky raději zatížil, ale už jsem skrz na skrz.“ Konečně se oba uvelebíme, Jirka usíná a já čučím, uši nastražené. Do rána už oka nezamhouřím.
 

Den devátý
Ráno nastává válečná porada. Nakonec se rozhodujeme s Jardou sestoupit do údolí už o den dříve. Balíme svoje věci a loučíme se s kamarády. Čeká nás dlouhý sestup a pak se musíme nějak dostat do Brašova. Odtud pojedeme vlakem domů. Sestupujeme nejprve skalnatou stezkou, pak se objeví krásné letní louky. Pasou se zde koně, vše voní létem. Skoro už jsme zapomněli, že je červenec. Docházíme k první vesnici. Tak kudy dál? Mapu nemáme, rumunsky neumíme. Okolo projíždí povoz tažený mulami. Na něm vzadu sedí kluk asi v našem věku. Zavolá na něj „ Hej…“ Otáčí se na vozku a něco mu říká. Povoz zastavuje. Kluk seskakuje a jde k nám. Promluví na nás anglicky. Jsme snad zachráněni. Snažím se mu vysvětlit, kam směřujeme. Chápe. On tam také jede. Teď si vylezeme na vůz, ten nás doveze asi 8km na nádraží a dál pojedeme vlakem až do Brašova. Na valníku projíždíme další vesnicí. Vše je, jako kdybychom se vrátili do minulosti. Na střechách domů došky, domečky jsou nízké, celé jako schoulené. Po návsi běhají slepice, dokonce i malé sele a dvě kozy. Mezi nimi se probíhají děti. Na voze řinčí konve na mléko. Kde se vzal, tu se vzal, běží podél nás malý voříšek a hlasitě ňafá. Koně si z něj nic nedělají. Na laťkovém plotě sedí dvě zrzavé kočky a u rybníčka se plácají kačeny a husy. Vybaví se mi Ladovy obrázky. Asi za hodinu a půl vystupujeme u nádraží. Stojí zcela osaměle mezi poli a loukami. Vozka se s námi s úsměvem loučí „ la revederé“ volá za námi.

Čekáme na nástupišti a já se snažím konverzovat s naším novým přítelem. Jmenuje se Gabriel, je mu devatenáct a studuje v Bukurešti na univerzitě, kde na sídlišti i bydlí. Byl také s kamarády v horách, ale začíná mu brigáda, tak se musí vrátit do města. Docela se divím, že dokážu konverzovat, ale je jasné, že Gabi umí anglicky o moc lépe než já. Učí se ji už od základní školy. Vlak přijíždí, nastupujeme, Gabi vyřizuje formality s koupí jízdenek. Vesele si povídáme dál. Pak Gabi vyndává z batohu nějaký hlavolam a užijeme si s ním hodně legrace. V Brašově zjišťujeme, že nám vlak jede všem až za tři hodiny. Jdeme se tedy ještě společně projít po městě a utrácíme všechny zbylé peníze za opulentní večeři. Ponecháme si jen na jízdenky. Je čas vrátit se na nádraží. Gabi se staví do fronty, aby koupil jízdenky jak nám, tak sobě. Už je skoro na řadě. Chci si vyndat z přední kapsy batohu pero a papír abychom si mohli vyměnit adresy. Otevírám ji a ztuhnu. Z přední kapsy mého batohu na mne zírá paklík cestovních pasů. Podívám se po Gabim. Už přistupuje k okénku. Zapomínám na angličtinu a křičím „Gabí, nééé!“ Nechápavě se po mně otáčí. Přibíhám k němu a ukazuji mu pasy a snažím se mu vysvětlit, že nemůžeme odjet. Musíme tu počkat na naše kamarády. Chápe a kupuje lístek jen pro sebe. Když jsme spali na chatě u jezera, vyřizovala jsem ubytovací formality a pak jsem všechny pasy dala do svého batohu. A všichni jsme na to zapomněli. Tak teď chodí tři lidé po horách bez pasů. Snad se jim podaří dorazit na nádraží bez komplikací. Čeká nás minimálně dvacet čtyři hodin v cizím městě bez peněz. Kde budeme spát? Gabi vyklepává poslední svoje lei. Není to moc, tak na vodu. Vyměňujeme si adresy a loučíme se. Máváme, dokud vlak nezmizí v zatáčce. Přemýšlím, jestli bychom přece jen nemohli odjet a nechat pasy třeba někde na nádraží. Pak tuhle myšlenku zavrhuji. Jdeme se ještě projít večerním městem. Je zajímavé. Na směnárně si všímáme, že si můžeme zítra vyměnit každý sto korun. Hurá, jsme zachráněni, hlady nezemřeme. Ale stále je tu otázka, kde přečkáme noc. Okolo půlnoci se vracíme na nádraží. Čekárna je ještě otevřená, nikdo tu není. Vyndáváme spacáky a uléháme na lavici. Jenže za chvíli přichází nádražák a chce čekárnu zamknout. Tak zase na nohy. Vysvětlujeme mu, jak se dá, co nás potkalo. Nakonec se mu nás zželí a můžeme zůstat na lavičkách na peronu. Jenže tam je špína a smrad. Po hodině se zvedáme a jdeme se opět courat po městě. Noc neutíká.

Den desátý
 Konečně je ráno. Hurá do směnárny! Vyměnili jsme si peníze a šli sehnat nějaké potraviny. Na lavičce v parku jsme se nasnídali. Je teplý až horký letní den. Poblíž nádraží teče řeka. Jdeme k ní, tam alespoň trochu pofukuje. Po druhé hodině se vracíme na nádraží. Čekáme ještě tři hodiny, než se naši kamarádi objeví. Když nás uvidí, hned běží k nám. Je skoro slyšet, jak velký kámen jim spadl ze srdce. Vracím jim pasy a jdeme koupit jízdenky. Vlak přijíždí, nastupujeme a obsazujeme celé kupé. Jsem strašně unavená a v kupé se dost mačkáme, ale nikdo nechce být sám. A tak mě napadá, že bych si mohla vlézt do spacáku a kluci by mne mohli vyhodit nahoru do prostoru pro zavazadla. Batohy se tam stejně nevejdou. Od nápadu k jeho uskutečnění je jen chvíle. Už ležím nahoře v síti. Ještě chvíli poslouchám vyprávění o posledním úseku cesty. Usínám. Probouzí mne hlasitý pokřik „Pásová a celná kontrolá…“ jsme na slovenských hranicích. Na hranici Maďarsko-Rumunsko mne nikdo nevzbudil. Zbývající část cesty uběhne rychle.

Den jedenáctý
Na nádraží se rozloučíme a spěcháme domů. Tam se umyjeme, něco málo sníme a padáme zase do postele.

Den dvanáctý
Druhý den jedeme na návštěvu k mojí mamce a babičce. Je tam i moje sestra. Ta se na mne podívá, zamračí se a řekne „Neříkala jsi, že jedete na dovolenou do Rumunska, seš jako syreček!“ „ A vyzáblá, jako koza!“ dodává moje mamka.

Tak skončil můj první a poslední přechod velehor. Našlapali jsme v drsných podmínkách přes sedmdesát kilometrů, kolik jsme nastoupali, ani nechci domyslet. Nikdy na něj nezapomenu. Do hor se vracím stále, ale už jsem si netroufla jít do tak vysokých hor se stanem a batohem. I když teď bych to možná zvládla lépe, než tenkrát.
Navíc v současnosti je to mnohem lehčí. Hory jsou vybaveny nocovišti i se sruby, k jezeru, kde jsme spali v chatě vede silnice. Řada cestovních kanceláří pořádá do těchto míst turistické zájezdy.

PS: S Gabrielem jsme si dost dlouho psali. Naše dopisování se přerušilo po velkém zemětřesení v Bukurešti 4.3.1977. Pak už se nikdy neozval. Doufám, že při zemětřesení nezahynul, jen ztratil adresu. Sídliště, na kterém bydlel, bylo dost poničené. Jeden dopis se vrátil s poznámkou – adresa nenalezena.

PPS: Doprovodné obrázky jsou z internetu.

cestování Fagaraš
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.