Foto

Vlastimil Vondruška: Krev na lopuchu

16. 6. 2012

„A safra!“ bručel polohlasně ponocný Bárta, opřel se o halapartnu a zvedl lucernu, aby se přesvědčil, zda ho nešálí zrak. Na zemi v podloubí ležela v šeru jakási postava. Hlavu zvrácenou na rameno, ruce rozhozené do strany. Ale teprve když došel až k ní, poznal pekaře Jarolímka. Byl mrtvý a v břiše měl ránu, z níž ještě prýštila krev. Nebyl to hezký pohled.

„To zase bude řečí,“ povzdechl si ponocný otráveně. „Jako bych slyšel našeho purkmistra. Co ten ponocný vlastně dělá, když mu poctivé měšťany mordují na ulicích před očima? Jen jestli mu neplatíme zbytečně moc peněz…“ Zlostně si odplivl, rukou si povytáhl padající plátěné nohavice, pohledem se ještě jednou přesvědčil, že muži v podloubí už pomoci nemůže, a pak se rychle vydal pro rychtáře.

Od rána se v Rakovníku nemluvilo o ničem jiném, než o surovém mordu. Lidé postávali v hloučcích a živě diskutovali. Nikdo nevěděl nic jistého, ale na jednom se shodli všichni. Rakovník byl obehnaný vysokými a pevnými hradbami. Na noc se brány pečlivě zavíraly a hlídali je městští biřicové. Dovnitř se v noci nemohl dostat vůbec nikdo. Stejně jako ven. Ani v jednom městském šenku nepřenocoval momentálně žádný cizinec. Bylo to k zlosti, ale v noci se po městě pohybovali jen místní obyvatelé. Což znamenalo, že někdo z měšťanů je vrah.

Hned ráno musel rychtář předstoupit před městskou radu, aby vše vysvětlil. Neboť to byl on, kdo odpovídal za pořádek ve městě. Zatímco mnozí konšelé se tvářili důležitě, jako by jen díky jejich rozumu mohlo královské město Rakovník existovat, rychtář byl nervózní a potil se. Zatím nezjistil téměř nic. Jen stručně shrnul, co bylo stejně zřejmé: „Nejspíše došlo k hádce. Pekař Jarolímek se nepohodl s někým, jehož jméno zatím neznáme. Proč se pohádali a kdo tasil první, to zatím nevíme. Během dne vyslechnu všechny tovaryše, chátru z pastoušky, možná i pár sousedů, o kterých se ví, že nechodí pro ránu daleko. A s dovolením městské rady také všechny obyvatele Horní uličky, kde se tělo v podloubí našlo. Třeba si někdo něčeho všimnul. Nebo něco slyšel…“

„Jen nás zdržuješ,“ utrhl se na rychtáře konšel Vopálka. Byl to muž středního věku a stál v čele opozice proti purkmistrovi. Jemu se nelíbilo nikdy nic a neustále opakoval, že město by měli řídit mladší lidé. Purkmistr byl totiž mužem, jehož hlavu věnčily důstojné šediny.

„To všechno jsi měl udělat, než jsi šel sem na radnici,“ pokračoval konšel Vopálka, ale mračil se na purkmistra, ne na rychtáře. O něho mu nešlo. „Proč musí všechno tak dlouho trvat? Kdyby se veřejných věcí ujali lidé mladší, uměli by si jistě poradit lépe.“

„Já rozhodl, aby se zasedání městské rady konalo hned ráno,“ přerušil ho chladně purkmistr. „Chtěl jsem, aby si městská rada poslechla, co pan rychtář zjistil. A každému soudnému člověku dojde, že nemohl v tak krátké době vyslechnout stovky lidí, kterých je třeba se ptát. Pokud by měli mladí trochu rozumu, napadlo by je to hned. Končím naše zasedání!“

Sotva se konšelé zvedli od stolu, naklonil se konšel Martínek ke svému sousedovi. Ti dva byli nejstarší členové městské rady.

„Petře, co bys řekl tomu, kdybychom se dneska odpoledne věnovali něčemu zajímavějšímu, než vrchcábům? Aby se neřeklo, že starci jsou k ničemu.“

Víc říkat nemusel. S konšelem Spoustou, zámožným jirchářem, si rozuměli i beze slov. Trávili spolu hodně času, vlastně již od doby, kdy společně navštěvovali školu při děkanském chrámu.

Do soumraku zbývalo ještě několik hodin, když se usadili ke stolu v jirchářově domě. Děvečka Ančka jim donesla dvě číše svařeného vína, které vonělo kořením. Překvapeně se zadívala na prázdný stůl, na němž jindy ležela deska s kameny a kostkami, ale teď se na něm povalovaly papíry. Před oba muže postavila číše a trochu drze nakrčila nosík. „Copak, vy dneska nebudete hrát?“

„Budeme, ale jinou hru než obvykle. Mnohem zajímavější,“ zasmál se konšel Martínek. Pak se podíval do hezké, ale trochu prosté tváře jirchářovy služebné a dodal: „Nemrač se, Ančko. Já si z tebe nedělám legraci. Děláš nejlepší svařené víno v Rakovníku, na mou duši. Copak sis dneska nepoklábosila u kašny o tom mordu? Tak vidíš. My si o něm chceme povídat také.“

To děvečku uklidnilo. Pokrčila rameny, jako by chtěla říci, že to je ostatně jejich věc. Pak odběhla do komory, ale hned se vrátila s chlebem a slaninou. Ostentativně zívla a optala se, zda budou ještě něco potřebovat. Když její pán zavrtěl hlavou, zamířila do komůrky v podstřeší, kde spávala.

„Na tvé zdraví,“ zvedl jirchář Spousta číši a napil se. „Čím začneme?“

„Třeba tím, co zjistil náš rychtář. A samozřejmě také tím, čeho jsme si všimli my.“

„Rychtářovu zprávu mi písař opsal,“ souhlasil jirchář a zvedl ze stolu list papíru. „Je tu ohledání mrtvého. Zemřel na bodnutí dýkou nebo tesákem do břicha. Ta rána byla dost hluboká a samozřejmě smrtelná. Jarolímek byl na místě mrtvý. Vrah ho bodl a zřejmě hned utekl. Asi to nebyl lupič, protože Jarolímkovi zůstal u opasku měšec s penězi. Nešlo o zákeřné přepadení, rána byla zasazená zepředu. Lupič by ho spíše bodl do zad. Tedy údajně souboj. To stojí ve zprávě. Ale…“

„Počkej,“ zarazil jircháře konšel Martínek. „Stejně jako ty si myslím, že se k tomu dá povědět mnohem víc. Jenže dobře víš, jak nebezpečné je vydat se jen jednou cestou. Napišme každý, co si o tom myslíme, Potom si naše úvahy porovnáme, souhlasíš?“

Spousta přikývl, pak vstal a z police sundal baňku s duběnkovým inkoustem, dva ořezané husí brky a několik trochu pomuchlaných papírů, které byly z jedné strany popsané sloupci čísel. Na poznámky byly dobré.

V komnatě se na chvíli rozhostilo soustředěné ticho, které rušilo jen praskání ohně v kachlových kamnech a skřípání brků po papíře. Když skončili, popsané listy si vyměnili a dychtivě se začetli do poznámek toho druhého.

„Ty teda škrábeš,“ zabručel jirchář Spousta, když došel až na konec.

„A ty už sis ve škole pletl, kde se píše i a y,“ odpověděl trochu nakvašeně jeho druh.

„Možná… ale nic to nemění na tom, že se v jednom shodujeme. To, co zjistil rychtář a přednesl naší městské radě, je chybné.“

„Jistě. Ne, že by chtěl lhát, prostě ho to nenapadlo,“ souhlasil konšel Martínek. Pak se ironicky ušklíbl a dodal hlasem, jako by napodoboval věčného nespokojence Vopálku: „Ostatně, není už nejmladší a rozum takového člověka postrádá důvtip, jaký šlechtí mládí.“

„Ještě štěstí, že nám nechybí,“ souhlasil rozmarně jirchář, zvedl číši a dopil ji. „Pokud by se Jarolímek pohádal a pak s někým zápasil, musel by někdo v ulici slyšet křik a řinčení zbraní. Byla noc a to je slyšet každé psí zaštěkání. Ale v Horní uličce nezaslechl nikdo vůbec nic. Já se tam lidí vyptával a jak jsem se dozvěděl, ty také. Dokonce jsi mne předběhl.“

„Inu, jsem přece jen o několik měsíců mladší,“ upozornil skromně konšel Martínek. „Ale to, že nikdo nic neslyšel, není jediný rozpor! Zašel jsem do márnice a prohlédl si mrtvolu. Ta rána v břiše je hodně široká. Takovou neuděláš dýkou, tulichem, ani rapírem. Těžko ji mohla způsobit zbraň, kterou se vedou čestné souboje. Musel ji způsobit nástroj se širokou čepelí. Já bych řekl, že to byl nůž. A ne obyčejný, nejspíše řeznický. Takový ten, co se používá na zabijačky.“

„Nikdo nic neslyšel a ránu v břiše způsobil široký nůž. Je tedy jasné, že nedošlo k souboji. I kdyby se s někým pohádal, kdo by nosil v noci u sebe nůž na zabijačku? Takže náhodnou rvačku můžeme vyloučit. Pak se ale musíme vrátit k tomu, proč vrah pekaře Jarolímka neokradl? Pokud to nebyl souboj, ani náhodná rvačka, pak by muselo jít o loupež. Ale…“

„Ale co když tu nešlo o jeho peníze? Vrah mu je nechal schválně, aby to vypadalo na souboj nebo smrt ve rvačce. A protože víme, že v Horní uličce nikdo nic podezřelého neslyšel, vyplývá z toho jediná věc. Pekaře zamordovali jinde a jeho tělo odtáhli do podloubí. Aby vše vypadalo tak, jak popsal rychtář.“

„Došel jsem ke stejnému závěru…. Jenže jak máme přemýšlet, když jsou číše prázdné?“ zabručel jirchář Spousta, vstal a otevřel dveře, za kterými bylo schodiště. „Ženská líná, kde se válíš? Přines víno?“ Pak se vrátil ke stolu a dobromyslně poznamenal, že ti mladí nic nevydrží. Jeho děvečka by spala pořád.

„Škoda, že konšel Vopálka spí tak málo,“ ironicky podotkl konšel Martínek a zadíval se na papír, kde byly poznámky jeho hostitele. Pak uznale přikývl. „Divil bych se, kdybys přehlédl něco tak očividného.“

„Spíše mě překvapuje, že jsme si toho všimli jenom my dva. V Horní uličce v podloubí, ani na ulici, nikde nejsou stopy po krvi. V noci nepršelo. Přitom neznám ránu, která by krvácela víc, než nožem do břicha. Z toho by musela být louže, že bys ji ani štoudví vody nesmyl.“

„Co mám umýt?“ ozvalo se od dveří. Se zíváním vstoupila děvečka Ančka a nesla dva poháry. Kouřilo se z nich a ostře voněly kořením. Postavila je na stůl, dlaně si otřela o suknici, znovu zívla a čekala.

„Běž si zase lehnout, aby sis nevykloubila od zívání čelist,“ zasmál se jirchář dobromyslně. Šlehla po něm nelaskavě pohledem a rychle odběhla.

Oba mužové se napili. Pak se slova znovu ujal jirchář: „Co bys také chtěl? Rychtáře zajímají jiné věci než mordy. Kdyby mohl, bude pořád jen kontrolovat šenky ve městě. Každý šenkýř mu rád zadarmo nalije, aby občas zamhouřil oči. A naše městská rada? Bodejť by někoho napadlo jít se podívat na místo mordu! Stačí rychtářova zpráva. Dělat chytrého na radnici je přece mnohem pohodlnější…“

„Máš pravdu. Jenže s tím my dva nenaděláme vůbec nic. Možná, až po nás přijdou mladší konšelé…“

„To myslíš vážně?“

„Myslím. Přece naše děti nebudou dělat stejné chyby, jako děláme my.“

„Ale budou! Víš co, vraťme se raději k případu. Nesrovnalostí je příliš a navíc do sebe zapadají. V Horní uličce nikdo v noci neslyšel rámus, protože se souboj ani rvačka nekonaly. Pekař Jarolímek zemřel jinde, kde jsou možná ještě stopy krve. Mrtvolu do podloubí vrah přenesl nebo spíše převezl na kárce. Pekař byl silný chlap, dopravit ho tam nebyla legrace. A bylo to nebezpečné. Co kdyby ho někdo potkal?“

„Takže tohle by bylo jasné,“ přikývl věcně konšel Martínek, zvedl nůž a ukrojil silný plátek slaniny. Zakousl se do něj a s plnými ústy pokračoval: „Tím se dostáváme k otázce, kdo to mohl udělat. Jak vidím, tys nenapsal žádné jméno.“

„Ty také ne! Ale nesmíme předbíhat. Než začneme hledat vraha, musíme objasnit, proč vlastně pekaře Jarolímka zabil. Mohl s ním mít nějaký spor. Jenže o to se chlapi spíše pohádají a poperou. Ale aby kvůli tomu měšťan spáchal chladnokrevnou vraždu? Ať o tom přemýšlím z kteréhokoli konce, napadá mne jediný důvod, a to jsou peníze. Samozřejmě nikoli těch pár grošů, které měl pekař u sebe v měšci. Co když šlo o jeho majetek?“

„Vraždí se nejen kvůli penězům. Také kvůli ženám. Třeba taková žárlivost… Jenže Jarolímek byl už dlouho vdovec. Navíc dost ošklivý, těžkopádný, ženám se vyhýbal a pokud vím, žádná o něj ani okem nezavadila. Msta? Proč a za co? Kdysi se tu stal jednou mord ze závisti. Jenže co by mu mohl někdo závidět? Když o tom přemýšlím, peníze se zdají být jediný rozumný důvod, proč by vrah riskoval.“

„Pak můžeme prstem na vraha ukázat,“ souhlasil jirchář Spousta a opatrně se napil. Horké víno zatím trochu zchladlo. „Chceš, abychom napsali jméno na papír a pak je porovnali?“

„Ne. Až napočítám do tří, řekneme to jméno nahlas. Schválně, jestli jsme sehraní jako chór na kůru?“ Pak zvedl ruku zaťatou v pěst a pomalu vztyčoval prsty. Když zvedl třetí, oba skoro vykřikli: „Caletník Martin Podškubka!“ Pak se uvolněně rozesmáli. Bylo příjemné mít vedle sebe někoho, s kým si člověk rozuměl. Nebylo nic otravnějšího, než dlouze vysvětlovat myšlenku nekňubovi, který chápal stejně těžce, jako když se forman s naloženým vozem snažil vyjet po cestě do kopce u Sýkořice.

Caletník Podškubka patřil k mladším měšťanům. Byl to podsaditý, zamračený muž, který neměl mnoho přátel. Jeho manželkou byla Rozina, dcera zavražděného pekaře Jarolímka. Syn pekařovi zemřel před několika lety, a tak zůstala Rozina jeho jediným dědicem. A nešlo o malé jmění. Pekař byl známý svou lakotou a peníze raději ukládal do truhlice, než by dal milodar chudákovi u vrat chrámu.

„Caletník Podškubka je svým způsobem nešťastník,“ pokračoval po chvíli spokojeného mlčení jirchář Spousta. „Loni mu shořela stodola s obilím, letos zase vykradli vůz s jeho zbožím, když jel na trh do Plzně. A aby toho nebylo málo, vichřice mu povalila chmelnici na kopci. Má tovaryše, který by zasloužil spíš napráskat, než aby ho živil. Na co sáhne, to se zhatí. A začal pít. Hodně…“

„Musel si půjčit od lichváře. Židu Izákovi zastavil dům i dílnu. Původně si prý chtěl půjčit od tchána, ale ten ho vyhnal. Vždyť víš, jaký to byl držgroš. Křičel, že věno mu řádně vyplatil, tak co po něm chce?“

„Odkud to víš?“

„Před několika dny si Rozina stěžovala mé hospodyni. Náhodou… Hned, jak našli zavražděného Jarolímka, přiběhla za mnou, jestli to spolu nějak nesouvisí. Přísně jsem ji napomenul, aby se raději modlila a neroznášela klepy. Pokud je caletník nevinný, proč mu škodit ještě víc? Ale pokud to udělal, nesmíme ho vyplašit.“

„Udělal to on. Nikdo jiný to být nemohl. Jenže… dokážeme ho usvědčit? Pokud to neuděláme my, rychtář všechno pokazí. A náš mladičký konšel Vopálka…“ mávl rukou, jako by chtěl zahnat protivné myšlenky.

„Kdo by dal na vrtochy dvou starců, že?“ zasmál se konšel Martínek. „Mladí vědí přece všechno lépe. No, nemrač se, my už se mezi mládež opravdu počítat nemůžeme. Neznám případ, kdy by k usvědčení zločince stačilo podezření dvou dědků. I když jsme konšelé. Jenže smutný fakt je, že nemáme v ruce vůbec nic.“

„Jedinou možností by bylo prohledat caletníkův dům. Třeba by se našel nějaký důkaz. I když připouštím, že bychom museli mít veliké štěstí.“

„Jenže, co bychom vůbec mohli najít? Snad jen ten nůž… Vrah ho odnesl. Bál se, aby ho někdo nepoznal, to je jasné. I když… kdo by poznal nůž? Takových ve městě je!“

„Mohl to být lakomec… Ale spíše ho odnesl z jiného důvodu. Aby doma v kuchyni nechyběl. Manželka by ho začala postrádat a jakmile by se dozvěděla, co se stalo, napadlo by jí, proč nůž chybí.“

„Takže nůž po vraždě pečlivě vyčistil, aby na něm nezůstala žádná krev. A vrátil ho do kuchyně. Tím pádem jsme v koncích.“

„Jenže proč bychom hledali jenom krev na noži? Představ si, že je noc a ty máš v ruce nůž, kterým jsi právě vraždil. Co teď?“

„Do látky ho otřít nesmím, to dá rozum. Manželka nebo služebná by stopy krve našly. Jo, kdybych byl řezník, udělám to klidně. Jenže caletník s krví přijde do styku akorát když jí jelita. Takže bych ho asi umyl ve vodě.“

„Ve dne!“ vítězoslavně upozornil jeho přítel.  „Zajdeš si ke strouze před hradby a je to hotovo. Jenže v noci máš doma k dispozici jen vědro v síni. A v něm se ráno budou mýt ostatní. Jak vysvětlíš, že voda je zarudlá?“

„V tom případě bych ho musel otřít na dvoře o trávu nebo něco podobného. Počkej… za caletníkovým domem je malá zahrada. Hodně zanedbaná, protože se o ni nikdo nestará. U plotu rostou veliké lopuchy. Ty by se hodily skvěle.“

„Jistě. Je to asi jediná šance, jak ho usvědčit. Dva dědci počestného měšťana obvinit nesmějí, ale zakrvácený lopuch by ho usvědčit mohl. Hned ráno to musíme s purkmistrem zařídit.“

Ale ráno se ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak si oba staří přátelé mysleli. Purkmistr se bránil, že něco takového Rakovník ještě neslyšel, aby šel rychtář prohlížet trávu a listí v zahradě. Teprve když se do věci vložil konšel Vopálka a pohrdavě se vyjádřil o rozumu obou starých konšelů, postavil se purkmistr na jejich stranu. V duchu si ovšem pro sebe bručel, jestli ti dva staří blázni nemají pravdu a on si utrží ostudu, pěkně jim to osladí. Náladu mu spravil až nechápavý výraz rakovnického rychtáře, když poslouchal, co má udělat.

Ale pochybnosti zůstaly. Ovšem jen do chvíle, než se rychtář vrátil z domu caletníka Podškubky. V ruce nesl vítězoslavně lopuchový list s tmavými skvrnami, které nemohly být od ničeho jiného, než od krve. Lopuch položil obřadně na purkmistrův stůl, jako by to byla kostelní svátost. Uklonil se a trochu nejistě dodal: „Caletník je už v šatlavě. Nechal jsem ho zavřít… Písař zrovna sepisuje jeho přiznání.“

„Tak on se ti dokonce přiznal?“ podivil se purkmistr.

„No, mně přímo ne. Ale náhodou se k tomu nachomýtli konšelé…“

„Já vím,“ přerušil ho purkmistr pobaveně. „Starý Spousta a Martínek. Jak z něj přiznání dostali?“

„Já ani nevím. Nejdřív mu pověděli, že pekař Jarolímek nezemřel v souboji, ale kdosi ho zavraždil nožem. Caletník mlčel a tak mu jeden z konšelů, ani už si nepamatuji, který to byl, řekl, že ten nůž najdou nejspíše v jeho kuchyni. Vzchopil se a začal křičet, že to by mu museli dokázat. Ale hned ho zarazil ten druhý a pověděl mu, že udělal velikou chybu, když ten zakrvavělý nůž očistil v zahradě o list lopuchu. A ten list tam nechal ležet… V Podškubkovi jako by se něco zlomilo. Začal se třást, vytřeštil oči a křečovitě ze sebe chrlil přiznání…“

Odpoledne, když konšelé odcházeli z radnice, kde se nemluvilo o ničem jiném, než o tom, že rozum starých mužů přece jen není tak úplně k zahození, poznamenal s povzdechem konšel Martínek ke svému příteli: „Musím se ti přiznat, že ve mně byla malá dušička, jestli Podškubka na mou lest naletí.“

„Jaká lest? Víš něco, co já ne?“ mračil se jirchář Spousta, zastavil a zvědavě si svého starého druha prohlížel. „Všechno bylo přece tak, jak jsme vydedukovali. Tak to byla logika, milý příteli, a nikoli úskok!“

„Měl jsem strach, zda Podškubka skutečně otřel ten zakrvácený nůž do lopuchu. Aby ho neotřel třeba jen o trávu,“ přiznal se konšel Martínek s nevinným úsměvem.

„Teď už ti opravdu nerozumím. Tak by se našla tráva, no a? Ale našel se lopuch se stopami krve!“

„Máš pravdu, našel. Jenže ten jsem hodil do jeho zahrady dneska ráno já,“ řekl konšel Martínek s hranou lhostejností. „A ta krev byla z husy, kterou má služebná ráno zařízla. Takže teď tě mohu pozvat na pečeni!“

Povídka z knihy Krev na lopuchu spisovatele Vlastmila Vondrušky. Autor chystá na podzim druhý soubor povídek s názvem Krev na kapradí.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.