Vtipnější vyhrává: Jak 
jsem se stala zlodějkou

Vtipnější vyhrává: Jak
jsem se stala zlodějkou

2. 2. 2015

Ještě, když jsem bydlela v Praze, tak jsem ráda obcházela obchody. Dříve mi bylo jedno, jaké jsou ceny zboží, ale na stará kolena a s bídnou penzí to už bylo jiné. Zastavovala jsem se v obchodech a obchůdcích, které slibovaly velké slevy. Bylo možné si tam koupit do padesáti korun tričko i zvon na čištění odpadu.

Takový  jeden obchod jsem právě objevila. Vzala jsem si u vchodu nákupní, pojízdný košík. Ráda s ním nakupuji, protože se o něj můžu opírat, popojíždět a v klidu si zboží prohlédnout. Jedu si jednou úzkou uličkou a dívám se okolo sebe. Přemýšlím, jestli by se mi něco z vystaveného zboží nehodilo. Je to zvláštní a u mne neobvyklé, ale nic mě nezaujalo. Projíždím tedy s prázdným košíkem kolem pokladny a stále v zamyšlení se východem dostávám na ulici.

Vozík mě podpírá, krásně se mi jede a vůbec mi nevadí, že to na chodníku trochu drncá. Jedu k metru a zastavím se před jezdícími schody. Hlava se mi vyjasní a já spatřím vozík, který jsem nevědomky vyvezla z obchodu. Úplně jsem zkoprněla. Co s vozíkem, přece s ním nepojedu dál, a ještě k tomu po schodech. Ale zpátky ho pro ostudu také nepovezu. Vtom se vedle mne zjevila  trochu rozcuchaná a udýchaná žena a pronikavým hlasem začala na celé metro pokřikovat, že jsem jim z prodejny ukradla vozík a ať ho rychle vrátím. Beze slov jsem k ní vozík přistrčila a zůstala stát jako Lotova žena. Krve by se ve mně nedořezal.

Lidé na schodech i mimo schody se pobaveně dívali na tu tragikomickou scénku. Prodavačce jsem se omluvila, i když moje vysvětlení nevyznělo zrovna věrohodně. U jezdících schodů jsem stála tak dlouho, až všichni lidé, co slyšeli náš výstup, odjeli do hlubin metra. Pak jsem se raději otočila a nastoupila do nejbližší tramvaje.

Ještě, že Praha je tak veliká, že příště při svých pochůzkách se tomuto obchodu můžu klidně vyhnout. Jenom doufám, že se moje zkraty nebudou horšit a že opravdu neskončím za mřížemi.

Tak tohle se mi stalo ještě v Praze. Teď, když jsem se odstěhovala do malého městečka, tak musím být opravdu hodně ve střehu. Nevím totiž, kam bych pro ostudu utekla.

 

Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
To byl asi trapas pro Vás, je to úsměvné, jenže co zbytečných dohadů z toho může vzniknout., leda předem nahlásit, že filosofům se to občas stává :-)
Marie Magdalena Klosová
Pěkné a tak pravdivé!Vozíky,košíky,návleky atp.
Hana Rypáčková
Někdy najdu vozík v parku, různě po městě.Někdo si asi zapomene nákupku...Když si toho nevšimne okolí, vozíky jsou na parkovišti nehlídané...
Olga Štolbová
Hani pěkné, to já jednou zapomněla auto před obchodem, dojela domů tramvají se dvěma taškami nákupu a až před domem jsem si všimla,že tam nestojí moje auto. To leknutí,než jsem si vzpomněla, bych nikomu nepřála.
Alena Vávrová
Jak jsem vzpomínala, jestli se mi někdy něco podobného také nepřihodilo, tak jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi dávno zaparkovala kočárek s naším nejmenším před sámoškou, ven vyšla obtížena - v každé ruce tašku s nákupem a na kočárek jsem si vzpomněla až na opačném konci náměstí. Bylo to naštěstí na dohled, ale stejně...
Eva Mužíková
Nejvíce se lidé pobaví trapasem jiných.... pobavila jste mne. Také mám nedávný zážitek. Se snachou jsme byly koupit v Kauflandu " maličkost". Nevzaly jsme vozík. Jelikož se najednou nákup rozrostl, rovnaly jsme jej různě na dětský kočárek... Zaplatíme a jdeme k autu, když jsem sklopila boudu, aby jsme kočár složily do auta, málem jsem se opupínkovala... V záhybech boudy jsme měly " ukrytou" nezaplacenou část nákupu. hodnota byla sice zanedbatelná, ale představa, že nás někdo mohl oslovit s tím, že jsme kradly, byla opravdu nepříjemná...
Zuzana Pivcová
Napsala jsi to, Hanko, s vtipem Tobě vlastním, i když šlo o prekérní situaci. Mně se jednou stalo, že mě pracovník ostrahy v drogerii Rossmann, kterému jsem se asi zdála podezřelá, že příliš dlouho prohlížím a nedávám do košíku, veřejně u pokladny vyzval, abych ho následovala do postranního kumbálu, kde mě prošacoval. Byla jsem z toho úplně vedle, jak ho to vůbec mohlo napadnout. Když se mi to ale zopakovalo v obchodním domě, kde jsem jela po eskalátoru do přízemí a tam mě ostraha zadržela, abych řekla, co jsem kde kupovala, tak to už jsem fakt nechtěla věřit. A když mě při výstupu z vagonu metra u eskalátoru tryskem doběhli dva policisté a před všemi mě legitimovali, zmohla jsem se na dotaz: A můžete mi říct, proč? Odvětili: Připomínáte osobu, kterou hledáme. Takže to beru s rezervou, že mám "zlodějský ksicht" a připomínám kriminálnici, a čekám, brzy-li se budu muset někde svléct. :-)))
Růžena Antlová
Z vozíkem jsem sice nikdy tak daleko nedojela ,ale s návleky na nohou z ordinace zubeře jsem prošla celé město,a všimla si jich u domu . Tak jsem je vyprala a s omluvou donesla zpět lékařce. Ta se smála a řekla že jsem jediná která je vrátila ,stává se to prý hodně pacientům ale zpět je nenosí. Muselo to být velmi humorné vidět vás s vozíkem u schodů do metra.
Jana Šenbergerová
Tak to obecenstvo vám nezávidím. Už mockrát se mi stalo, že jsem odešla ze samoobsluhy s košíkem, od lékaře s návleky na nohou a nedávno dokonce z restaurace bez placení. Rozhodně to nepokládám za výpadek paměti. Tak to dopadne, když člověk myslí na něco jiného. Na malém městě bývají obyvatelé shovívaví, obzvláště když vás znají. V nejbližší samoobsluze se zřejmě dost krade, protože zpřísnili opatření a prodavačky kontrolují, co mohou. Jedna z nich, moje bývalá žačka se mi omlouvala, že to musí dělat, i když ví, že jsem je ve škole vždy vedla k poctivosti. Pěkně jste nám připomněla, že máme být ve střehu. :-)